Don't Give Up! [Neymar Jr]

3. kapitola

„Už spí?" zeptala se Bruna, když jsem zavíral dveře od Daviho pokojíku. Procházela zrovna kolem mě ve svém tričku na spaní, míříc pravděpodobně do obývacího pokoje, kde jsme se chtěli podívat na film, jako za starých časů.

Pokroutil jsem záporně hlavou a vydal se s ní do mého obýváku. „Přečetl jsem mu pohádku, ale ani to nepomohlo a tak jsem mu pustil Spongeboba, tak snad alespoň tohle zabere. Přeci jen je už deset, Car by mě zabila, kdyby věděla, že je tak dlouho vzhůru," řekl jsem, načež se Bruna zasmála.

„Myslím, že jí je to stejně jasné. Otec za všechny prachy." Vyplázla na mě jazyk a rychlým krokem přešla k sedačce, na kterou se posadila.

„Ale no tak." Pokroutil jsem hlavou a ruce si založil na hrudi, sedajíc si vedle ní. „Já se opravdu snažím." Vzal jsem do ruky DVDčka z konferenčního stolku, vnímajíc, jak se Bruna vedle mě šklebí, ale rozhodl jsem se to ignorovat. „Tak co si pustíme?" Začali jsme společně procházet jednotlivé obaly DVDček, až jsem se zastavil u jednoho. Zamával jsem jím před Bruniným obličejem. „Co tohle?"

„Faunův labyrint? Jo, s tím souhlasím." Přikývla a začala skládat obaly na hromádku, aby je mohla vrátit na původní místo.

Překvapeně jsem nadzvedl obočí. „Víš, co mi přijde zvláštní?" zeptal jsem se a vstal, abych mohl DVD vložit do přehrávače. „Bojíš se u toho a stejně jsi to ty, kdo to vybere, anebo s tím souhlasí." Otočil jsem se k ní a natáhl se po ovladači, abych mohl nastavit spuštění filmu.

„Nemůžu za to, že se hororů bojím, ale i přesto ten strach ráda vyhledávám," odpověděla mi, když jsem se k ní vrátil.

Začal jsem se smát, díky čemuž jsem si od ní vysloužil nechápavý výraz. „Vždyť tohle nemá s hororem vůbec nic společného." Pokroutil jsem hlavou. „Viděli jsme to milionkrát, a přesto mi vždy u toho mačkáš ruku, div mi ji neumrtvíš." Usmál jsem se nad vzpomínkou, která se mi vytvořila v hlavě.

„A divíš se mi? Když jsme se na to dívali posledně i s Reyem, tak jste mě neustále děsili. Copak tobě nepřijde děsivé, když má někdo oči na dlaních namísto obličeje?" Založila si ruce na hrudi a zamračila se. „S váma je horor všechno," dodala.

Znovu jsem se musel zasmát, vždy mě bavilo ji provokovat. „Tak tebe děsí ty oči, jo?" Dal jsem si dlaně na úroveň očí a začal se k ní přibližovat.

„Přestaň." Ucítil jsem, jak mě pěstí praštila do ramene, a tak jsem ruce stáhl dolů a s úšklebkem se na ni díval. „Jsi příšerný kamarád." Nakrčila spodní ret, ruce si znovu založila na hrudi a zabořila se více do sedačky, pohled jejích čokoládových očí ode mě odvrátila, věnujíc jej obrazovce televize, na které už se odehrávali první scény z filmu.

Natáhl jsem se pro skleničku s džusem, který jsem měl pomožený na stole vedle misky s popcornem, a napil se, nespouštějíc z ní oči. „Jsi vtipná, když hraješ uraženou," řekl jsem a skleničku vrátil zpátky.

„Ale já jsem vážně uražená, nehraji to," ohradila se.

Pobaveně jsem se uchechtl a pokroutil hlavou. „Ale no tak, přece se nebudeš zlobit za takovou blbost." Přisunul jsem se k ní blíž a chytil ji za ramena, abych jí stáhl k sobě. Nic neříkala, prostě mlčela. „Bruno, nebuď jak Davi. Vždyť i ty si ze mě děláš srandu."

„Jo, ale já můžu." Vyplázla na mě jazyk a ušklíbla se.

Pokroutil jsem nad ní s pobavením hlavou a radši změnil téma, protože s tímto bychom se nikam nedostali. Někdy je lepší ji nechat myslet si, že mě dostala, i když to tak není. „Jak ti dopadl ten konkurz na modelku? Mrzí mě, že jsem tam nemohl jít s tebou." Vždycky bylo jejím přáním a snem stát se modelkou, už od zhruba deseti let, myslím. Moc jsem jí přál, aby si mohla svůj sen splnit, tak jako já.