Don't Give Up! [Neymar Jr]

26. kapitola

I'm back! Táákže, přeji pěkné ráno, milášci!:D Jsem tu a hlásím se s novou kapitolou, která se vám bude doufám líbit a snad vám to ranní vstávání zpříjemním:D

Vote&koment potěší! Stejně jako u minulé části:3

Btw. Za chyby se omlouvám, ale nechtělo se mi to večer už vážně kontrolovat :D

Nevím, jak dlouho jsem se k němu tiskla, smáčejíc látku jeho trička slanými slzami, které se hrnuly jako z vodopádu, mezitím co se mnou konejšivě pohupoval, šeptajíc mi utěšující slova, ale cítila jsem se v bezpečí. Cítila jsem podporu a něčí blízkost, kterou jsem v tuto chvíli potřebovala jako sůl.

,,Musím tam odjet," popotáhla jsem a nos mu zabořila do prohlubně mezi krkem a ramenem, snažící se zahnat nově příchozí slzy, deroucí se z mých úst.

Přejížděl mi dlaní po zádech, na kterých dělal malé příjemné kroužky. ,,Já vím, já vím." Povzdechl si a políbil mě do rozpuštěných vlasů. ,,Kdybych mohl, jedu tam s tebou, ale nejde to. Promiň." Zhoupl se mnou a též jako já před pár sekundami popotáhl.

,,To je dobrý." Vzhlédla jsem k němu s uslzeným pohledem, načež jsem spatřila, že i v těch jeho se zračí kapky slzy, dokonce mu jedna putovala po pravé líci. ,,Pojedu sama, ale musím tam. Musím babičce pomoc, nějakým způsobem musím. Nejsem připravena, aby-" nenechal mě domluvit.

..Tohle neříkej, Bruno, tohle neříkej." Jeho stisk zesílil, přičemž zabořil obličej do mých vlasů. ,,Ona je bojovnice, všechno bude dobré, uvidíš, že ano."

,,Tati?" najednou se v naší blízkosti ozval nejistý jemný hlásek, patřící Davimu. ,,Proč je teta smutná?"

,,To je složité Davi, na to jsi ještě maličký," řekl mu Ney po chvíli, snažíc se udržet klidný tón hlasů, který mu však uprostřed věty přeskočil.

Nechtěla jsem, aby Davi viděl svého tátu plakat, je pro něj velkým vzorem a tohle by ho ranilo, i když je ještě malý. Vidět své rodiče v nesnázích, bezmoci a hlavně smutku, je pro dítě to nejtěžší, sama jsem to teď poznala.

Najednou jsem kolem svého krku ucítila vlhkost a zároveň teplo malých ruček, které bezesporu patřili Davimu. I když tuhle situaci ani zdaleka nepobíral, přesně věděl, co má udělat. Byla to intuice, kterou snad každý člověk v takových chvílích má.

Pustila jsem Neymarove tričko, které jsem celou dobu svírala pevně v pěst, abych byla ujištěna, že mě nenechá spadnout, že mě nepustí, že budu stále v jeho blízkosti, a přitáhla si Daviho k sobě na klín, prohrabujíc mu jeho vlásky.

,,Neplakej." Vlepil mi pusu na tvář a víc se ke mně přitiskl.

,,Davi-" oslovil ho Ney po chvilce. ,,-nechceš si jít ještě hrát, než bude oběd?" optal se ho s už trochu klidným hlasem.

Najednou se ode mě Davi odtáhl a postavil se, načež jsem najednou mohla slyšet ťapání jeho mokrých chodidel o dlaždice, na kterých jsme s Neymarem seděli, schoulení k sobě.

,,Zjistím, kdy letí nejbližší letadlo, a zařídím ti letenku," řekl a mírně se ode mě odtáhl, načež své ruce přesunul z mých zad na boky a svou pravačkou putoval k mému obličeji. ,,Jen už prosím neplakej." Chytil mou bradu mezi dva prsty a donutil mě k němu vzhlédnout, následně mi palcem stírajíc z tváře slanou kapku. ,,Jsem v tom s tebou." Vzal můj obličej do dlaní, sklonil se ke mně a své rty otřel o ty mé, načež je spojil v jeden dlouhý polibek, který tentokrát nebyl vášnivý, nýbrž mi jím chtěl dokázat váhu slov.