Don't Give Up! [Neymar Jr]

37. kapitola

Hej-hou, hej-hou a Bruna s Neymarem jdou, a zpívají si vesele, hej-hou, hej-hou, hej-hou, hej-hou, hej-hou, HEJ-HOU! Vítám vás u nové kapitoly, guys!:D Snad se bude líbit:) Děkuju za votes u minulého dílu a taky za komentík!:3 Jste zlatíčka:3

Vote a koment opět potěší:) Čím víc jich bude, tím dřív se budu snažit přidat novou kapitolu s malým překvápkem:D

Je až neuvěřitelné, jak ten čas dokáže letět, člověk ani nemrkne. Nedávno jsem odletěla za Neymarem, nedávno život Neymisovi nastavil pořádnou překážku, nedávno jsem se s ním políbila a dala dohromady, nedávno jsme spolu byli v Santosu a teď? Teď už se přehoupl měsíc červenec na srpen a my jsme zpátky v Barceloně. Je to až děsivý, jak se dny a týdny rychle střídají, když se člověk podívá zpátky.

Ney úspěšně dokončil magnetoterapii a následně postupoval v léčení dál, kdy se pokoušel chodit delší tratě bez pomocí berlí, ovšem chce to ještě trochu času, tak jako všechno. Doktor je však spokojený z jeho pokroků, které však stále nejsou podle Neymarových představ, což si občas dával sám sobě za vinu. Nenávidím, když se za to viní, protože on za to nemůže. Avšak po mnoha dlouhých, z části kázeňských, monolozích, kterými jsem ho obdarovala, jsme vždy dospěli k závěru, že bude dřít, aby se zase vydal o schůdek velkých točitých schodů s překážkami výš a překvapil všechny kolem sebe, ale hlavně sebe samotného.

Čeho se však bojím nejvíc, že teprve přijdou ty silnější Neymarovi slabé chvilky. Podle mě by se už nejradši viděl zpátky na hřišti, ale na to si bude muset ještě chvíli počkat. Bohužel, tak to je a nikdo s tím nic nenadělá, i kdyby sebevíc chtěl. Upozorňuje mě na to i doktor a terapeuti a prosí mě, abych se mu to snažila vysvětlit, kdykoli bude pochybovat o svých schopnostech. A já se tím samozřejmě s radostí řídím, protože jsem stejného názoru. Jenže to by to nebyl náš Ney, kdyby mu to stačilo říct jednou a vzal by si to plně k srdci, jemu to musíte říkat a připomínat několikrát do týdne.

Moc dobře jsme oba na začátku jeho diagnostiky věděli, do čeho jdeme a jen tak to prostě vzdát nesmíme, hlavně on ne.

Jenže jak mile vidí člověk pokroky, chce vidět další a další. Bohužel Ney se do toho občas žene až moc rychle a samozřejmě to má jinačí výsledek, než by si sám přál.

*****

Měkké a hebké polštářky se dotkly mého odhaleného krku, po kterém putovaly pomalu níž, až se zastavily u mé pravé klíční kosti, kde byla má jemná kůžička skousnutá. Právě důsledek tohoto činu vyvodil na mé rozespalé tváři široký úsměv.

,,Vstáváme Šípková Růženko," zašeptal jemný sametový hlas těsně u mého ucha, které nakonec dopadlo stejně jako kůžička u klíční kosti. ,,Nepokoušej se mi odporovat, protože za hodinu odjíždíme na stadion. Takže žádné- ještě chvilku- na mě neplatí." Uchechtl se.

Beze slov a bez otevření očí, které zůstávali zavřené nejen kvůli silnému světlu ovládající místnost, ale hlavně kvůli příjemnému hřejivému pocitu, který mi Ney způsoboval pouze svými jemnými rty, jsem pravačkou zašmátrala za sebe, abych mu mohla prsty zajet do vlasů, ve kterých jsem pocítila vlhkost. ,,Prosím, ještě chvilku," zamumlala jsem, vískajíc mu ve vlasech, a nakrčila spodní ret, čímž jsem se ho snažila obměkčit.

,,Řekl jsem, že to na mě neplatí." Zasmál se a svou rukou, kterou mě objel kolem pasu, si mě otočil tak, abych neležela na boku jako do teď, ale na zádech. ,,Víš, že jsi byla děsně sladká, když jsi jen tak ležela a spokojeně oddychovala? Jak jen to děláš?" Znovu se uchechtl a já najednou jeho rty ucítila na těch svých, kam mi věnoval kratší polibek.