Don't Give Up! [Neymar Jr]

31. kapitola

Tak jo- jsou prázdniny, počasí je na nic a já krom sledování seriálů nemám co dělat, tak jsem se dneska, prakticky už včera večer, rozhodla napsat novou kapitolu a hele, je tady:) Je taková oddechová, to přiznávám, nic moc se v ní neděje, ale snad se bude líbit, aspoň malinko:)

Opět mě vote a koment potěší:)

Týden utekl jako voda a babičce se postupně ulevovalo a zase se jí do tváří vracela zdravá barva, které dominoval široký ničím nepřemáhající úsměv, obdarovávající nám jím každou návštěvu. Babiččiny pokroky mě dělali šťastnou, tak moc jsem byla ráda, že se její stav lepší a že se cítí líp. Doktoři sice tvrdí, že ještě nějakou dobu popude u nich na lůžku, jelikož není bezpečné ji propouštět domů, ale tak věčně u nich přeci nebude.

Hrozné však, že za tu dobu, co jsem tady mi Neymar neskutečně moc chybí, ani nedokážu slovy popsat jak moc, ale přijde mi to až neskutečné pro jednoho člověka. Kdykoli si voláme, tak si vybavuji jeho dokonalou tvář s ještě víc dokonalým úsměvem, který umí být dost často provokativní. Celá jeho osoba mi chybí jako sůl nebo voda. Ale vím, že jakmile si budu jistá, že babička je v naprosto dobré kondici, nebo alespoň v rámci možností, a bude moci se zase vrátit k sobě domů, nebo aspoň k nám, tak se zase uvidíme a budeme moc spolu být. Nic nám v tom nezabrání.

,,Čau ségra," pozdravila mě Luana, přicházející do kuchyně, kde jsem seděla za kulatým stolem s miskou kukuřičných lupínků s malým množstvím mléka a otevřeným notebookem, na kterém jsem brouzdala různými stránkami, na které jsem zaujatě hleděla, pomalu si ani neuvědomujíc, že stále snídám. ,,Haló." Její ruka se mi najednou objevila před zorným polem, čímž mi znemožnila pohledu na obrazovku notebooku, dožadujíc se mé pozornosti. ,,Země volá Brunu. Jsi na příjmu?"

Máchla jsem svou rukou, abych tu její, mávající stále před mým obličejem, odstrčila a opět se mohla věnovat webové stránce, kterou jsem si důkladně pročítala. ,,Snídani si udělat zvládneš, ne?" řekla jsem pouze, nevěnujíc ji ani jeden pohled.

Luana si hlasitě povzdechla a se šouravými kroky, které způsobovali její huňaté papuče, se vydala k ledničce, kterou otevřela. ,,Naši jsou už v práci?" zeptala se.

,,Jo." Své slovo jsem doplnila přikývnutím, načež si do úst vložila další lžičku s křupavými lupínky, které jsem začala chroupat.

,,A neříkali, kdy dojdou?" zněla další její otázka, které zněla už o něco blíž, čímž jsem usoudila, že se vrací ke stolu.

,,Ne," zněla moje jednoslovná rychlá odpověď.

,,Ty jsi dneska nějaká upovídaná, normálně se ani pomalu nedostanu ke slovu," pronesla sarkasticky, usedající vedle mě a natáhla se pro sáček s kukuřičnými lupínky. ,,Co tam máš tak zajímavého?" Najednou se její hlava objevila v těsné blízkosti té mé, díky čemuž mě její dlouhé rozpuštěné hnědé kudrlinky začaly šimrat na líčku.

Nespokojeně jsem mlaskla a vlasy jí odstrčila. ,,Můžeš se šoupnout? Kvůli tvé hlavě nevidím na půlku obrazovky," postěžovala jsem si, odstrkujíc už i její hlavu, protože mi vážně překážela.

,,Ty odlétáš do Karibiku?" zeptala se a o pár centimetrů se posunula stranou, opírajíc se lokty o desku stolu, stále sledujíc rozjetou stránku na obrazovce. ,,Si děláte s Neymarem romantickou dovolenou?"

,,Ne, s Neymarem ne. Babička si tam přeje zaletět, tak jsem jí slíbila, že jakmile toho bude schopna, tak tam prostě spolu zaletíme. Tak se dívám, kolik by to obnášelo a v jaké části to lidi nejvíc doporučují," objasnila jsem jí situaci.