Don't Give Up! [Neymar Jr]

63. kapitola

„A ty si stěžuješ? Já kdybych měla tu možnost nemuset se o nic starat a nechat to na Charlesovi, kdybysme spolu samozřejmě bydleli, tak bych byla celá šťastná. Takže si nestěžuj a užívej si to. Nedivila bych se ani, kdyby se to další den obrátilo v opak a nebyl si schopný zalít ani hrnek s kávou." Uchechtla se Jul a já musela s ní, protože jsem si tuto situaci dokázala živě představit.

Ležela jsem rozvalená na gauči, pohledem skenovala obrazovku velkoplošné televize, na které běžela nějak telenovela, o jejímž ději jsem neměla nejmenší přehled, ale hrál tam pěkný herec, a u ucha si držela mobil, na jehož druhé straně mě poctila svou přítomností Juliana. Opravdu ráda jsem zase slyšela její snad vždy veselý hlas. Překvapilo mě, že mi z ničeho nic zavolala, a bála jsem se, že se něco stalo, ale když mi jen řekla, že si chce popovídat a zjistit, co je nového, tak se mi ulevilo. Popravdě i já jsem měla v plánu si s ní teď někdy v nejbližší době popovídat. Škoda jen, že to nejde osobně.

Zatímco já jsem telefonovala, vedle v kuchyni o sebe řinčelo nádobí, příbory a bůhví co ještě – Neymar se rozhodl vařit. Musela jsem se hodně přemáhat, abych nevstala a nešla ho zkontrolovat, protože jsem měla docela strach o jeho zdraví, ale taky o dům, díky bohu jsem však ještě necítila zápach vznikajícího požáru.

Přetočila jsem se na břicho a zastrčila si za ucho pár pramínků vlasů, které mi neposedně sklouzly do obličeje. „Ani já bych se nedivila," přitakal jsem jí, ale v tom jsem se zarazila. „Počky, zmínila jsi jméno Charles? Něco mi uniklo? Já myslela, že tvůj nový objev se jmenuje Miguel." Nakrčila jsem čelo.

„O něm mi ani nemluv, víš, co jsem zjistila? No nevíš,ale já ti to povím. Normálně si se mnou vyrazil i přesto, že má přítelkyni! No chápeš to? Já přeci nebudu nějaká čůza, co rozvrací vztahy, to teda ne. Pff a jestli si myslel, že se to nedozvím, tak to byl pěkně na omylu. Dozvěděla jsem se to po dvou týdnech, kdy mi to řekl Max. Na toho si pamatuješ, ne? Ten z kavárny,určitě si ho pamatuješ. Šla jsem s ním ven a on mi říkal, že ho zná a že má už rok jednu borku. Tak jsem si ji hned vyhledala večer na facebooku a opravdu s ním musela stále být, protože tam furt přidávala nějaké jejich společné, velice zamilované, fotky a statusky. Takže jsem mu ještě toho večera dala košem, aby si jako nemyslel, že mu to prošlo." Měla jsem pocit, jako by celou dobu mluvila jedním dechem, což by u ní nebylo vůbec nic neobvyklého. Když začne mluvit, tak je těžké, abyste se vy sami dostali ke slovu. „Jako jak bys to řešila ty, kdybys zjistila, že co jsi začala mít něco s Neymarem, tak on to mezitím táhl s nějakou modelkou?"

Zarazila jsem se po jejich slovech a nasucho polkla. Toto jsem si opravdu ani představovat nechtěla. Nevím, co bych dělala, ale rozhodně by to nebylo nic pěkného. „Pravděpodobně úplně stejně jako ty," řekla jsem nakonec, protože by to bylo určitě mé první řešení. Zakroutila jsem však vzápětí hlavou, abych tu odpornou myšlenku vymazala. „Můžeme změnit téma, opravdu-" zarazila jsem se uprostřed věty, protože z kuchyně ke mně dolehlo bouchnutí doprovázené směsicí nadávek jako ze slovníku sprostých slov. „Ney, je tam všechno v pořádku?" zeptala jsem se a natáhla krk, abych se podívala přes opěrku sedačky, doufajíc, že něco uvidím.

„Žiju," odpověděl mi jednoduše.

Svraštila jsem čelo. „A nádobí taky?"

„Nevyptávej se furt a věnuj se své kamarádce, určitě se máte o čem bavit. Nic cenného k úhoně nepřišlo."

Možná bych mu věřila, kdybych neslyšela následně zvuk střepů, které pravděpodobně házel do odpadkového koše. „Co jsi rozbil?" Rázem jsem byla na nohou a vydala se ke kuchyni. „A nesnaž se mi namlouvat, že nic, protože sluch mám ještě v pořádku, takže-" Oči mi div nevypadly z důlků a brada nespadla až k zemi, když jsem se zastavila u prahu kuchyně a zadívala se na ten nepořádek, který tam vládl. Vypadalo to tam jako po jaderném výbuchu.