Don't Give Up! [Neymar Jr]

18. kapitola

Jelikož je dneska ten advent, tak jsem se rozhodla vám přidat novou kapitolu, která je i v podstatě o něco delší:) Snad se vám bude líbit, já jsem s ní konečně částečně spokojená, ale ještě stále ne úplně:)

Votes&koment potěší^^

Btw. Taky se tak megasticky moc těšíte na Vánoce?:O Já mega moc a už si přeji, aby tu byly!:3

Po masáži jsme se odebrali do naší kavárny, kde jsem si jako vždy objednala vanilkové latté a s Antonell pokecali přičemž jsem hodila za hlavu náš rozhovor při masáži. Vážně jsem teď znovu nepotřebovala to rozebírat. Nebyli jsme tu však dlouho, jelikož mi zavolal Ney s tím, že už u doktora skončil. Rozloučila jsem se tedy s Antonell, která měla ještě nějaké pochůzky, a vyrazila za Neymarem.

Cesta byla v celku průjezdná na to, že bylo skoro poledne, a tak jsem za necelou čtvrt hodinu zastavovala u nemocnice, kde stál Neymar, opírajíc se o berle a v pravé ruce držíc u ucha mobil.

Jakmile mě uviděl přijíždět, něco do mobilu řekl a poté si ho schoval do kapsy riflových tříčtvrtečních kalhot. Zapřel se o berle a zamířil ke dveřím spolujezdce, ke kterým jsem se natáhla, abych mu je otevřela a on to měl o něco snadnější. Vím, že nemá rád, když mu se vším pomáhám, jelikož se chce osamostatnit, ale já si prostě nemůžu pomoc.

,,Ahoj." Věnovala jsem mu úsměv, když vedle mě usedl na černé kožené sedadlo, načež jsem počala, až zavře dveře a já budu moc zase jet, jelikož je tu zákaz zastavování, tak aby někdo neměl náhodou problém a já za to ještě neplatila pokutu.

,,Ahoj," opáčil mi Ney a zapnul si bezpečností pás, načež na palubní desku položil přeložený papír, zřejmě zdravotní zprávu od lékaře.

,,Tak jak to šlo? Všechno dobrý?" zeptala jsem se a na konci parkoviště, kde se cesta už napojovala na hlavní silnic, a podívala se napravo i nalevo, zda náhodou nejede auto. Jelo, tudíž jsem byla nucena počkat.

,,Za ním můžeš," řekl Ney, když projelo z jeho strany červené auto a já se tak zařadila do pruhu. ,,Musím říct, že to není vůbec srandy ty rehabilitace. Koleno se začalo po pár minutách ozývat a teď jsem si musel dát zase prášky proti boleti, jelikož to vážně nebylo vůbec příjemné. Dostal jsem nějaká cvičení i domů, takže mám jednou denně cvičit a za týden zase přijít," dodal po chvilce.

,,To koleno na zátěž není ještě zvyklé, určitě to brzo poleví a bude to dobré, chce to čas, jako vždycky. A co doktor?" Bylo mi ho líto. Vážně nebral moc dobře to, že se jeho koleno nelepší, tak jak by mělo, ale musí brát v potaz, že teprve podstoupil první rehabilitaci a vážně to ten čas potřebuje.

,,Předepsal mi další léky, které jsem si vyzvedl přímo v nemocnici, ovšem jsou to úplně jiné prášky než jsem bral do teď. A říkal, že už mám zkoušet chůzi bez berlí, alespoň doma. Když jsem mu však řekl, že jsem to zkoušel celý týden a nemohl jsem se bez berlí hnout ani na krok, tak ho to mírně zarazilo a předepsal mi ještě cosi." Natáhl se pro přeložený papír na palubce a rozevřel ho. ,,Compore- Bože, to je jazykolam. No to je jedno, prostě nějaké speciální injekce, které si mám pichat dvakrát denně- ráno a večer. Jenže já si prostě zavést jehlu do sebe nedokážu, fuj, jen z té představy se mi dělá špatně. Nemám rád jehly." Otřepal se a papír vrátil zpátky na palubku.

Nad jeho slovy jsem se musela zasmát. ,,Tak ty nemáš rád jehly, jo? A z toho důvodu máš na svém tělo několik tetování. Jo dobře, to je vážně dobré, Ney." Pokroutila jsem nad ním pobaveně hlavou.

,,Jenže to je něco jiného, to je taká malá jehlička a ani to nebolí, ale když mi ukazoval tu velkou jehlu, která je na té injekci tak se mi málem zatočila hlava. A navíc, tetování mi dělá někdo jiný a tuto injekci si prostě budu muset pichnout sám, no tohle jako vážně né, to ať po mně nechtějí, cokoli, ale ne tohle."