Don't Give Up! [Neymar Jr]

11. kapitola

Tak a je tu další kapitola:) Omluvám se, že jste museli čekat skoro týden, ale dřív jsem se k tomu nedostala:) Buď nebyl čas, nebo nálada:) *le nevinný pohled*

Snad se bude alespoň částečně tato nějak přes noc sepsaná kapitola líbit, já s ní však opět moc spokojená nejsem:/ Ale posuďte sami:)

Votes&koment potěší:)

Týden zde strávený mi bohatě stačil. Nikdy jsem nebyl zastáncem neustálého ležení a dívání se na televizi, ale tady se nic jiného dělat nedalo. Tudíž jsem měl ohromnou radost, když jsem při vizitě zjistil, že dnešním dnem se můj pobyt v nemocnici končí.

„Takže už budu moct domů?" zeptal jsem se pro ujištění s neskrývaným nadšením.

„Podle mě už vás tu déle držet nemusíme, a pokud se nemýlím, tak vašemu stavu a následné léčbě pomůže i pohodlí domova," řekl mi doktor Toledano. „Nebo máte něco proti, kolegové?" Podíval se na další lékaře, kteří tu s ním byli.

„Naprosto s tebou souhlasím," řekl jeden z nich, načež se k němu ostatní přidali.

„Výborně, tím si myslím, že jsme tu skončili." Kývl na své kolegy, kteří se společně otočili a vydali se ke dveřím. „Jakmile obejdeme ostatní pokoje, připravím všechny potřebné papíry, a počítám, že zhruba v jedenáct hodin byste mohl tuto budovu opustit," informoval mě, zatímco já na jeho slova přikývl. Už jsem se skutečně těšil, až vytočím Brunino číslo a oznámím ji tu úžasnou novinu. „Samozřejmě ne na dobro, budu po vás chtít, abyste se mi zítra přijel ukázat."

„To už je maličkost," řekl jsem. Být tu jen na pár minut, anebo tu celou dobu znuděně ležet je rozdíl tisíc ku jedné. „Děkuji vám."

„Ještě mi neděkujte, pane Neymare. Tohle je teprve začátek, věřte, že bude hůř." Slabě se na mě pousmál, přidávajíc se k ostatním lékařům, opouštějíc místnost.

Jeho poslední část věty nebyla zrovna dvakrát povzbudivá, ale byl jsem si toho faktu vědom. Vím, že to hlavní teprve přijde a bude to těžké, ale věřil jsem, že to zvládnu. Musím to zvládnout.

Jakmile se dveře pokoje zavřely, sáhl jsem po mobilu, jenž ležel na stolku a v kontaktech vyhledal číslo Bruny. Se štěstím rozlívajícím se po celém mém těle jsem klik na zelenou ikonku u jejího jména a mobil si přiložil k uchu, vyčkávajíc, až mi to zvedne.

„Ney?" ozvalo se po chvíli. Její hlas byl zmatený, z čehož jsem usoudil, že pravděpodobně do teď spala. Z té radosti jsem zapomněl, že je teprve půl osmé a že ji včera Leo vytáhl ven. Byl jsem za to rád, protože jsem věděl, že celou tu dobu, co tu je, je zavřená v mém domě.

„Promiň, že jsem tě vzbudil, to jsem nechtěl," omluvil jsem se jí okamžitě. „Ale mám na tebe prosbu."

„Nic se neděje. Copak bys potřeboval?"

„Odvoz. Dnes kolem jedenácté." Usmál jsem se, i když jsem věděl, že to nemůže vidět. „Konečně jedu domů," dodal jsem.

Z druhé strany se ozval šum, který bych přiřadil k peřinám. „To je úžasné," upřímně se zaradovala. „Udělám ze sebe člověka a přijedu za tebou. Chceš něco vzít?"

Podíval jsem se na tašku, která mi ležela u menší skříně, v níž jsem měl všechny potřebné věci, které mi Bruna nedávno přivezla. „Vlastně bych tu měl všechno mít," odpověděl jsem nakonec.

„Dobře, tak zatím se měj. Budu tam, jak jen to půjde."

„Doufám, že to znamená do hodiny." Ušklíbl jsem se, hrajíc si s cípem peřiny, kterou jsem byl přikryt.