Don't Give Up! [Neymar Jr]

59. kapitola

Tak moc se omlouvám, lásky. Ale tento měsíc mám toho strašně moc, nejen, že jsem začátek nového roku strávila nemocná, následně jsem musela dohánět všechny písemky, jelikož se nám blíží pololetí, ale k tomu mám ještě hodně řešení ohledně fotbalu. Opravdu netuším, kam dřív skočit. Ale dneska jsem úspěšně dokončila novou kapitolu, nevím, jestli s ní mohu být spokojená, ale máte ji tady. Tak posuďte sami :)

Postavy před mýma očima se rázem rozplynuly jako kouř v tu chvíli, kdy poklidné ticho narušila melodie s textem písničky Problem od Ariany Grande, jejž se nepříjemně dostávala k mým ušním bubínkům. Za jiných okolností bych tuhle písničku, kterou můžu zařadit mezi mé oblíbené, slyšela ráda, ovšem v tuto chvíli jsem ji přímo nenáviděla a přála si, aby přestala hrát.

Se zamrčením jsem si obličej překryla dlaněmi a promnula si jej. V hlavě jsem cítila nepříjemný tlak, o kterém jsem věděla, že je následkem požití alkoholu. Byla jsem si vědoma, že jsem to včera, prakticky i dnes v brzkých ranních hodinách, krapet přehnala. Věděla jsem však, že na rozdíl od mého společníka jsem na tom ještě v rámci možností dobře.

,,Vypni to, prosím," ozvalo se nepříjemné zamumlání po mé pravé straně. ,,Nebo po tom něco hodím."

Zajelajsem si prsty do vlasů, téměř nepatrně za ně zatahala a křečovitě sevřela oční víčka k sobě. Ten nepříjemný zvuk mě pomalu, ale jistě začínal trhat na kusy. Přetočila jsem se na bok a rukou poslepu nahmatala tu nepříjemně vyhrávající plastovou krabičku. Bez pohledu na displej jsem po něm přejela polštářkem palce a přiložila si jej k uchu. ,,Hm?" ozvala jsem se, aby dotyčný na druhé straně věděl, že jej poslouchám, i když jsem na něj opravdu neměla náladu.

,,Neříkej mi, že jsi ještě spala. Víš, zlatíčko, kolik je už hodin?" ozval se z druhé strany ženský hlas, který byl podbarven pobaveností.

Otevřela jsem oči, ale ihned si za to začala nadávat, protože ostré světlo mi nedělalo dobře. ,,Já ti to tedy nebudu říkat, mami," zamumlala jsem a oči si promnula volnou rukou, načež pootočila hlavu na stranu, kde na nočním stolku skvěl budík s digitálním časem. Bílé obdélníčky, skládající obrys čísel, ukazovaly poledne. ,Děje se něco?" Znovu jsem si zajela do vlasů a zamrkala očima, které si pomalu začaly zvykat na přísun slunečních paprsků, jejž osvětlovaly místnost.

,,Nic se neděje, to nemůžu jen tak zavolat své dceři, která se neuráčí napsat ani zprávu? Musí k tomu být vždy nějaký důvod?" Nemusela jsem ji ani vidět, abych věděla, že se usmívá. Je pravda, že jsem se jí dlouho neozvala a ona má právo mi to vyčítat, byla jsem si toho vědoma. Jsem opravdu špatná dcera.

Posadila jsem se a zády se opřela o čelo postele. ,,Promiň." Povzdechla jsem si. ,,Nemám ani řádnou výmluvu k tomu, proč jsem se neozvala. Mrzí mě to," dodala jsem upřímně a prsty si začala hrát s cípem deky. ,,Jak se u vás daří?"

,,Lásko, nechci být nezdvořilý, ale momentálně mě nezajímá, jak se daří tvé mámě. Bolí mě hlava, jak střep a všechno slyším několikanásobně hlasitěji," zamumlal Ney do polštáře a stáhl si deku přes hlavu.

Pobaveně jsem nad ním pokroutila hlavou, načež jsem nechala nohy dopadnout na chladnou podlahu a postavila se. Udělala jsem však rychlý pohyb, kterým jsem byla okamžitě potrestána opětným tlakem v hlavě. ,,Mami, chvíli počkej, jo?" řekla jsem v rychlosti, když jsem si uvědomila, že jsem nevnímala její slova, a kráčela ke dveřím. ,,Promiň, ale Ney na tom v tuto chvíli není nejlíp a vyžaduje si ticho," vysvětlila jsem jí, když jsem se ocitla na chodbě.

,,Takže jste si včerejší noc pořádně užili? Kdepak jste byli?" zeptala se zvídavě, zatímco já se vydala do kuchyně, protože jsem začala pociťovat sucho v krku.