Don't Give Up! [Neymar Jr]

Epilog

Video v příloze je mojí tvorbou, tak doufám, že se bude líbit. Má to vyznačovat celou Neymarovu cestu až k úplnému cíli:) Užijte si část:)

O měsíc později

-Neymar-

Vložil jsem pod proud vody z kohoutku dlaň a následně si s ní zajel do vlasů, přičemž jsem sledoval svůj odraz v zrcadle. Párkrát jsem si prošel vlasy tak, abych je měl vyčesané nahoru, vypnul vodu a dlaněmi se zapřel o kraj umyvadla.

Dneska byl ten den, den, kdy jsem měl nastoupit na svůj první zápas po mé skoro roční pauze. Upřímně, bál jsem se. Těšil jsem se, až se konečně budu moci zase vrátit na hřiště a ukázat všem svým fanouškům a fanouškům Barcelony, kam jsem se probojoval a že nejsem žádná bábovka, ale z druhé stránky jsem se neskutečně bál. Nechtěl jsem nic pokazit, nechtěl jsem je zklamat, nechtěl jsem zklamat ani kluky z týmu.

„Nervózní?" ozvalo se najednou za mými zády a poté už jsem v odraze zrcadla za sebou uviděl Bruninu usměvavou tvář. Ruce mi omotala kolem pasu a bradu si opřela o mé rameno.

Na chvíli jsem zavřel oči a přikývl. „Je vůbec možné, abych byl nervózní, jako by to byl úplně můj první zápas? Jako bych nevěděl, co očekávat? Jak na mě budou reagovat diváci a všichni?" Oči jsem opět otevřel a podíval se díky odrazu do těch jejích. „Jsem neskutečně moc nervózní."

Usmála se a rty se přitiskla na holou pokožku na mém rameni. „Je to možné, zlato. A nemusíš se za to ani stydět. A co se reakce týče? Když zveřejnili dnešní sestavu, tak jsem si četla ty komentáře, a všichni se na tebe těší. A navíc, copak ses za svou dobu slávy nenaučil, že nemáš poslouchat druhé a prostě hrát?" Lehce do mě strčila.

„Tohle je jiné. Nedokážu popsat v čem přesně, ale je to jiné. Prostě – já skutečně nevím, jak ti to říct." Na chvíli jsem se odmlčel. „Myslíš, že jsem na tohle skutečně připravený? Na návrat?" Chytil jsem její dlaně do svých, abych uvolnil její obětí na svém pase, otočil se a přitáhl si ji na své tělo, zadkem se opírajíc o kraj umyvadla.

„Nezáleží na tom, co si myslím já nebo kdokoli jiný, záleží na tom, co si myslíš ty. Zeptej se tady sám sebe, jestli jsi připravený. To ty musíš vědět nejlíp. Takže? Jsi připravený?" Vždycky jsem obdivoval její optimismus, kterým mě zasypávala a nutila přemýšlet alespoň z části podobně. Já jsem byl od malička z větší části pesimista, nežli optimista. Na jakékoli věci jsem našel něco, co mě nutilo začít pochybovat.

Pokrčil jsem rameny. „Nejsem si tím úplně jistý."

„Neymare da Silva Santos Juniore, neříkej mi ani ze srandy, že jsi celou tu dobu bojoval jen kvůli tomu, abys tu pak pár hodin před zápasem stál a začal o sobě zase pochybovat. Copak by tohle Tito chtěl? Odpovím ti – nechtěl. Takže se běž okamžitě obléct, nasedni do auta a jeď na stadion. Ukaž všem, že jsi připravený, a užij si to. Budu tam s tebou." Vymanila jednu dlaň z mého jemného sevření a přiložila mi ji na tvář, načež se natáhla k mým rtům a věnovala mi dlouhý polibek.

Se zavřenýma očima jsem se pousmál, když se ode mě odtáhla, ale stále jsem cítil její teplý dech na mých tvářích. „Miluju tě," téměř jsem zašeptal a až poté oči otevřel. Zadíval jsem se do jejích hnědých duhovek, jako bych jí chtěl nahlédnout do nitra.

„Ne tolik jako já tebe." Položila si hlavu na můj hrudník a pevně mě objala. „Cítím v kostech, že dneska zazáříš, tak se mě opovaž zklamat." 

Slabě jsem se zasmál a bradu si opřel o temeno její hlavy. „Už kvůli tobě se o to možná pokusím," řekl jsem. „Mrzí mě, že se toho Tito nedožil. Neustále mi opakoval, že bude sedět v první řadě, až opět naběhnu na trávník, a bude mi tleskat ve stoje." Zhluboka jsem si povzdechl. V mysli se mi okamžitě vybavila Titova tvář, když mi tahle slova říkal. Bylo to snad při každé návštěvě, kdy se ptal, jak na tom jsem. Nikdy nechtěl mluvit o svém stavu, který byl mnohem vážnější, místo toho se ptal jen na mě a na moje cíle. „A pak vždycky dodal: ‚A jestli mě zklameš, tak jsme spolu skončili a budeš toho ještě litovat'."