Don't Give Up! [Neymar Jr]

5. kapitola

„A bude moci zase hrát?" dolehl k mým uším jemný hlas.

Chvíli mi trvalo, než jsem si k němu přiřadil tvář, ale po chvíli mi bylo jasné, že patří Bruně. Zamžoural jsem očima, cítil jsem se naprosto dezorientovaně. Vidění jsem měl mlhovité a jediné co jsem viděl, byly siluety dvou postav, stojící pár metrů přede mnou, jinak jsem nic nerozeznal. V hlavě jsem cítil zvláštní tlak, jako kdybych byl po celovečerní akci. Za co jsem byl však rád – v koleně už mě tolik nebodalo, vlastně jsem ho skoro ani necítil. Poslední, co si pamatuji je, jak mi na ambulanci píchli nějakou injekci na bolest, po které jsem usnul.

„Pan Neymar bude muset podstoupit nutnou operaci, bez ní by se mohl rozloučit i s chůzí. Co se však týče sportu – to už bude otázka, kterou nám bude moci zodpovědět jenom on. Je tu ovšem procento, které není zrovna nejmenší, jež zastupuje fakt, že by se nemusel vrátit už ke kopané jako takové, jakou hrál doposud. Nechci nikomu mazat med kolem úst a tak vám to říkám narovinu. Může se tedy stát, že se bude muset smířit s ukončením jeho kariéry, ovšem nikdo to nemůže říct v tuto chvíli stoprocentně," na chvíli se mužský hlas odmlčel, zatímco já jsem se snažil zaostřit, což se mi pomalu dařilo. „Vazy jsou těžce přetržené. Ovšem, takové případy se v dnešní době při kopané stávají často, jenže nemůžeme srovnávat fotbalisty z okresních přeborů s profesionály. V této stránce věci se tento sport liší. V důsledku se zraněním se může i stát, že pacient začne cítit respekt a obavy ze svých schopností. Většinou to v pacientech zanechá záznam."

Všude bylo bílo, až děsivě bílo. Před lůžkem, na kterém jsem ležel, stála Bruna s dlaněmi na rtech, a naproti ní muž středního věku oděný ve sněhobílém plášti a s pevnými deskami v rukách, matně jsem si ho vybavoval z příjmu.

„Chcete mi říct, že se pravděpodobně bude muset smířit s koncem jeho kariéry? To nemůžete. Hraje fotbal snad od té doby, co se naučil chodit. Je to jeho srdeční záležitost, činnost, která ho naplňuje a dělá ho šťastným. Nikdo mu to nemůže jen tak vzít." Hlas se jí třásl, což mě strašně bolelo. Viděl jsem, jak se po jejích tvářích kutálely slzy, které se však snažila zahnat.

Doktor si dlouze povzdechl. „Je mi to opravdu líto." Položil jí ruku na rameno. „Bohužel však nejsme kouzelníci, nýbrž pouze doktoři. Uděláme všechno, co bude v našich silách. Po operaci už nebude záležet na nás, ale na panu Neymarovi. Bude to těžké, ale stále tu je nějaká možnost, že bude jedním z těch šťastných. Jen říkám, že je třeba ho připravit na možný neúspěch. Není třeba hned házet flintu do žita."

Ty typické řeči o tom, že udělají všechno, co bude v jejich silách. Ale co všechno v jejich silách skutečně je? Jsou odhodlaní udělat opravdu všechno? Nemohl jsem dopustit, abych se musel s fotbalem rozloučit. To už bych radši tu bolest prožíval znova, cokoli jen ne skončit.

„Kdy můžu podstoupit tu operaci?" zeptal jsem se. Můj hlas zněl chraplavěji než kdy jindy po ránu. Zapřel jsem se rukama o tvrdou matraci nemocničního lůžka a trochu se posunul, ovšem kvůli kolenu jsem byl pohybově omezen.

Oba pohledy se v mžiku zaměřily na mou osobu. Oba však byly naprosto rozdílné. Zatímco tvář lékaře byla kamenná, neprojevovala moc emocí, ta Brunina jich byla plná. Člověk na ni hned mohl poznat, že se trápí. „Dobré ráno vám přeji, pane Neymare. Jsem váš ošetřující lékař, doktor Toledano, včera jsem vás přijímal. Jak se cítíte?" Doktor se na mě pousmál, ale já v tuhle chvíli neměl náladu na takový přístup. Chtěl jsem pouze dostat odpověď na svou otázku.

„Kdy ji můžu podstoupit?" zeptal jsem se znovu, naprosto ignorujíc jeho zájem o můj stav.

Doktor se na mě dlouze podíval a následně si téměř nepatrně povzdychl. „Budete muset vyplnit nějaké papíry, týkajících se operace, ty můžete podepsat klidně hned, ale operaci budete moci podstoupit nejspíš až zítra v odpoledních hodinách," odpověděl mi. Jeho výraz byl rázem vážný.