Don't Give Up! [Neymar Jr]

10. kapitola

Hey, hey, hlásím se po sto letech s novou kapitolou! Otevírejte šampusy! Vážně se omluvám za dlouhé čekání, ale vážně to teď není vůbec jednoduché a jsem ráda, když mám čas sama na sebe, občas i na kámoše:) Plus, doteď jsem nepsala jen Don't Give up, ale ještě jednu povídku. Jenže teď to je jinak, jelikož jsem se rozhodla, že se budu věnovat této povídce a snažit se na ní pořádně zamakat. Tudíž doufám, že mi přidávání nebude tolik trvat:) Ale to se uvidí:) Záleží taky na škole:)

No nic, nebudu tu dál nic vypisovat:) Snad se bude kapitola alespoň kapku líbit:)

Votes&koment potěší^^

-Neymar-

Nečinné ležení, volný průchod všem myšlenkám, odpočítávání minut, úvahy o životních rozhodnutích a nesnesitelné ticho – tohle byly faktory, které mě momentálně obklopovaly. Bylo krátce po desáté hodině a já už nyní nevěděl, co si počít s časem. V televizi nedávali vůbec nic rozumného, jenom samé telenovely, proti kterým jsem zaujatý, tudíž byla zapnutá jen jako kulisa, a projíždění na internetu mě přestalo bavit po patnácti minutách.

Když už jsem si myslel, že se unudím k smrti, ozvalo se zaklepání na dveře. Okamžitě jsem vzal do ruky ovladač a ztlumil hlasitost, věnujíc pohled vysoké osobě s kudrnatými vlasy, která se objevila na prahu pokoje.

„Nazdar šampione." Své plné rty stáhl do širokého úsměvu a významně na mě mrkl.

Překvapeně jsem na něj hleděl, ale zároveň šťastně. Nečekal jsem, že by mě přijel navštívit David Luiz, přeci jen je to sem z Anglie je kus cesty. „Ahoj," pozdravil jsem ho užasle.

Zavřel za sebou dveře a přešel ke mně. „Co na mě koukáš jak na zjevení?" Zasmál se svým typickým smíchem, načež mi stiskl dlaň a krátce objal.

„Nečekal jsem, že přijedeš. Přeci jen je hlavní část sezony, nyní jde o všechno," odpověděl jsem mu.

„Vzal jsem si na dva dny volno. Jsem tu jenom na skok, abych mohl navštívit svého kamaráda. Neviděli jsme se nějakou dobu, Nymy. Ale jak vidím, furt při starým – zatímco ostatní dřou, ty se válíš." Šťouchl mě do ramene a posadil se na volnou židli.

„Jako vždy, plný elánu, Dave, co?" Zakroutil jsem nad ním hlavou. „Věř mi, že bych byl radši mezi dříči než povaleči," pousmál jsem se.

„Všichni na tebe myslíme a věříme, že se s tím popereš. A potom, co skončíš válku, naběhneš na hřiště a užiješ si znovu tu atmosféru."

„To bude zřejmě nějakou dobu trvat," uchechtl jsem se a podíval se na nohu, kterou jsem měl celou obvázanou.

„Ale bude to stát za to, to mi věř, kámo. Ty to zvládneš a budeš v ještě lepší formě, než jsi byl teď." Poplácal mě po rameni a věnoval mi povzbudivý úsměv. „Budu tě maximálně podporovat, to ti je snad jasné. Nedopustím, abych přišel o super parťáka. Kam by potom Brazílie spěla?" Zasmál se.

„Nemyslím si, že jsem jediný, kdo táhle Brazílii k vrcholu. Je vás tam hodně, jde mě nahradit." Pokrčil jsem rameny. Byl jsem mu však vděčný za jeho podporu, a proto jsem mu věnoval úsměv.

„Že nemyslíš? Já bych zase řekl, že ty jsi hlavní část celého týmu, která má na tom všem své zásluhy. Děláš jméno klubu, jsi, jak to říká většina fotbalových znalců, novodobý Pelé. Nechci tím nikoho shazovat, to chraň bože, ale je to tak." Pokrčil rameny.

„Přeháníš, myslím, že je to nedostatkem spánku. Ten let tě zmohl, viď?" Strčil jsem do něj. „Nic takového není pravda. Jsem obyčejný průměrný hráč. Co takový Oscar, Thiago? A Ronaldinho – ten dělá brazilské reprezentaci jméno," stále jsem mu odporoval.