Don't Give Up! [Neymar Jr]

61. kapitola

Pomocí lžičky jsem nasypala do tří hrníčků určité množství zrníček kávy, které jsem následně zalila horkou vodou z varné konvice a nosem vsála tu úžasnou vůni. Vždycky jsem zbožňovala vůni kávy a ani nedokážu vysvětlit proč, prostě mi ta vůně přišla uklidňující. Vrátila jsem konvici na své místo, hrníčky položila na červený tác, na nějž jsem přidala cukřenku a malou konvičku s mlékem, načež jsem tác vzala do rukou a vydala se do obývacího pokoje, odkud se ozýval zvuk vycházející z televize a současně i hlasy Neymara a Lea, který přišel před pár minutami.

„Já tě chápu, kámo, ale on by určitě nechtěl, aby ses v tom užíral a zůstal celou dobu zavřený doma," řekl Leo, opírajíc si loket o postraní opěrku sedačky a podpírajíc si hlavu. „Vnímáš mě ty vůbec momentálně?" Otočil se na Neymara, když na jeho slova nějakou dobu nereagoval.

Položila jsem tác doprostřed konferenčního stolu, na kterém byly rozdělané dva sáčky od chipsů a plechovka od piva, a před každého položila jeden hrníček.

„Děkuju." Pousmál se na mě Leo a následně žduchl do Neymara, který celou dobu koukal před sebe na velkoplošnou obrazovku televizoru, na níž pobíhaly počítačově upravené postavičky fotbalistů. „Halo, země volá Neymara."

Ney si povzdechl, něco zmáčkl na ovládání konzole, kterou položil na stůl a natáhl se po plechovce s pivem. „Vnímám tě, neboj," řekl a opřel se o opěrku,přičemž se napil. „A nemusíš se strachovat ani o to, že budu zavřený, o tom nikdo nemluvil, jen jsem ti prostě řekl, že nemám náladu na to jít se s vámi dneska někam bavit. S Brunou už máme nějaké plány."

Překvapeně jsem se na něj podívala, zatímco jsem si sedala vedle něj na kraj sedačky a do ruky si brala svou kávu. Opravdu jsem netušila, že jsme se domluvili na nějakých společných plánech. „Máme?" zeptala jsem se s nakrčeným čelem.

„Jo, chci být dneska s tebou. Jen s tebou," odpověděl jako by to byla samozřejmost.

Těšilo mě, že chce dnešní den strávit se mnou, ale z druhé stránky jsem nechtěla, aby se stranil ostatním. „Ney, klidně můžeš jít někam s kluky, myslím, že by ti to prospělo, třeba bys přišel na jiné myšlenky a-"

„Chci být s tebou, ano? Co nechápete na tom, že nemám náladu jít se někam bavit?" Rozhodil rukama, div nevylil pivo a mě neuhodil do obličeje. „Uvědomuješ si, že jsem se včera dozvěděl, že umřel člověk, který pro mě něco znamenal?" Podíval se na Lea. „A pokud se nemýlím, tak i pro tebe? Opravdu nemám náladu jít se hned den na to někam bavit a zapíjet to, nebo dokonce předstírat, že se nic nestalo, protože stalo, Leo."

„Jasný, nechceš to zapíjet na veřejnosti, a proto to radši zapiješ doma." Odfrkl si Leo a pokroutil hlavou. „Nemysli si, že je to těžké jen pro tebe. I já jsem se to včera dozvěděl a rozhodně jsem kvůli tomu neskákal radostí ke stropu. Nechtěl jsem tomu věřit a přál si, abych se vzbudil z noční můry. Já toho člověka znal od samého začátku v Barceloně, kamaráde, takže mi rozhodně nebyl ukradený. A pokud jsi ho znal alespoň trochu dobře, tak bys věděl, že kdyby tu teď byl, tak ti nakáže, abys přestal s těmi svými depresivními myšlenkami a užíval si život, protože ti je dvaadvacet."

S Leovými slovy jsem souhlasila, ale současně jsem chápala Neymarovu situaci, kdy neměl náladu na zábavu a svým způsobem truchlil. Rozhodně bych na tom byla stejně.

„Ale Tito tu není! Hele, přišel jsi mě sem poučovat? Jestli jo, tak se klidně zvedni a můžeš odejít, protože já na tohle nejsem zvědavý. Nechci prostě vypnout a zapomenout na to, co se stalo, nechci se jít bavit, chci si prostě užít klid, chápeš? Takže pokud tvá návštěva spočívá pouze v kázání, tak čau." Díval se na Lea se zamračením a jeho svaly na rukách se napínaly. Opět se v něm probral vztek.