Don't Give Up! [Neymar Jr]

2. kapitola

„Neymare!" oslovil mě trenér po skončení tréninku, když jsem šel s Leem pro Daviho, jenž si opodál pod dohledem Andrése hrál s míčem a něco povídal.

Odvrátil jsem pozornost od Lea, se kterým jsem debatoval a s o něco víc tlukoucím srdcem se na trenéra podíval. „Ano?" I když jsem věděl, proč mě oslovil, někde hluboko v sobě jsem doufal, že se jeho kázni vyhnu, i přesto, že jsem si ji zasloužil.

„Pojď sem na slovíčko." Pobídl mě pokynutím hlavy jeho směrem.

Zhluboka jsem se nadechl a polkl, věnujíc pohled zase Leovi.

„Budu čekat v šatně." Povzbudivě se na mě usmál. „Snad si konečně uvědomíš své povinnosti, nováčku," dodal a vyplázl na mě jazyk, za což si ode mě vysloužil pěstí do ramene. S pokroucením hlavy a smíchem se vydal za ostatními, kteří mířili do šatny, zatímco já za trenérem, který nevypadal moc naštvaně, ale i tak jsem měl docela strach.

„Jakou výmluvu máš k tvému pozdnímu příchodu?" zeptal se se založenýma rukama na hrudi a nadzvednutým obočím, čekajíc na mou obhajobu mé osoby.

„Na poslední chvíli mi odpadlo hlídání pro kluka, snažil jsem se rychle někoho sehnat, ale jak vidíte-" kývl jsem k tomu zlobidlu opodál. „-nesehnal. Nezbylo mi nic jiného, než ho vzít s sebou. A vy sám určitě moc dobře víte, jak malé děti rádi zdržují. No a aby toho nebylo málo, tak jsme se zasekli v koloně." Použil jsem výmluvu, o kterou jsem požádal i Lea. Z části jsem však nelhal- Davi opravdu zdržoval a v té koloně jsme taktéž byli, jen jsem trochu poupravil detail, že mi hlídání odpadlo už včera a já si zapomněl domluvit nové, a své zaspání vynechal úplně.

Trenér si povzdechl a promnul si kořen nosu. „Dobře zkusím to znovu. Proč jsi přijel pozdě, a chci slyšet pravdu. To s tím hlídáním se mi snažil namluvit i Messi, ale oba, včetně Lea, víme, že to není pravda. Takže? Poslouchám." Znovu mě pobídl k mluvení.

Skousl jsem si spodní ret a v duchu zvažoval pro a proti k vyřčení pravdy. Nakonec jsem však dospěl k závěru, že nikdy není dobré chodit kolem horké kaše a za nezodpovědnost se stejně zaplatí. „Fajn. Zaspal jsem a vzbudil mě až Leo, který se mi snažil dvakrát dovolat." Sklopil jsem pohled k travnaté ploše. „Omlouvám se, už se to víckrát nestane." Cítil jsem se jako prvňáček, který dostal svou první pětku z počtů.

„A já si myslel, že tohle se stává od přípravky k juniorům, ale jak vidím, ani vy nejste zdaleka tolik zodpovědní, jak by dospělí muži měli být." Pokroutil s uchechtnutím hlavou. „Víš, ona existuje taková dosti chytrá věcička, na které se nastaví čas a ona tě vzbudí. Říká se jí budík a vytváří hodně nepříjemný zvuk, který tě donutí vzbudit se, je to opravdu užitečná věc. Zkus nad tím popřemýšlet a pořídit si ji, mají hodně modelů a některé jsou opravdu pěkné. A myslím, že tuhle funkci má i tvůj chytrý mobil." Pohlédl mi zpříma do očí a významně na mě mrkl.

Pobaveně jsem se nad jeho poznámkou o budíku uchechtl a pokroutil hlavou, děkujíc Bohu, že je Tito Vilanova takový, jaký je. „Budu o tom přemýšlet a opravdu slibuji, že se to už nestane." Přikývl jsem.

„To bych ti radil, ale pokud ještě jednou přijdeš pozdě, tak se nezastavíš a dostaneš dvojitou nálož." Pohrozil mi ukazováčkem. „Ale teď si běž hodit sprchu." Poplácal mě po zádech.

Opět jsem přikývl, ještě jednou se omluvil, otočil se na patě a zamířil za Davim.

„Tati!" vykřikl, když mě zaregistroval, nechal míč míčem a rozutekl se ke mně.

Přidřepl jsem si a vyhodil si ho do náruče, věnujíc mu pusu na tvář. „Byl jsi hodný?" zeptal jsem se, na což mi samozřejmě odpověděl kladným přikývnutím, které mě donutilo se uchechtnout a prohrábnout mu jeho vlásky. „No jen aby." Usmál jsem se a kráčel s ním za Andrésem, abych mu poděkoval za hlídání.