Don't Give Up! [Neymar Jr]

46. kapitola

Omg, půlka prázdnin za námi :O To nene! To se vůbec, ale vůbec nelíbí:/ 

Ale k příběhu- nevím jak mám být s touto kapitolou spokojená, protože se tu nic moc neděje, ale snad se tu najde někdo, komu se bude líbit a zanechá vote:) Chtěla bych jen říct, že je tu něco, co nás pomalu dostává ke konci příběhu a úspěchu:D Jéééj:D A je trochu delší než jsem předpokládala, hups:)

Takže ještě jednou vote&koment potěší:)

Ze spánku, který mi však tuto noc nebyl dopřán jako jeden z nejlepších, mě vytrhl do studeného rána nepříjemný zvuk budíku, který se začal rozléhat místností. Okamžitě jsem se natáhla se zavřenýma očima po svém mobilu a po paměti onen budík vypnul. Nespokojeně jsem zamrmlal do polštáře, na kterém jsem měl položený obličej, a přetočil se na záda, mnouc si přitom mou rozespalou tvář.

Rukama jsem si zašel do vlasů a zamrkal, abych si zvykl na příval, momentálně pro mě, nepříjemného světla, i když za oknem to vypadalo, jako že dneska nebude jeden z těch teplejších březnových dnů.

Chvíli jsem jen tak ležel a snažil se pořádně probrat, i když stejně budu pořád nevyspaný, jelikož dneska se mi nespalo opravdu vůbec dobře, avšak důvod neznám, i když jsem si byl někde v hloubi duše vědom, že je to zapříčiněno návštěvou doktora. Nakonec jsem od sebe odstranil sněhobílou vyhřátou peřinu, načež mou holou hruď zasáhla zima, což mě donutilo se trochu ošít, a slezl jsem z postele na studenou podlahu, která mi moc nepomohla. Okamžitě jsem se natáhl po černém tričku, které jsem měl pohozené na zemi, a přetáhl si ho přes hlavu, díky čemuž jsem konečně pocítil příjemné teplo.

Pomalými krůčky, abych neprobudil tu kouzelnou spící princeznu, jsem přešel ke skříni, kterou jsem se skřípavým zvukem otevřel, což mě donutilo podívat se za sebe přes rameno, kde se nacházela postel.

Brunino tělo se zamrvilo a něco nesrozumitelného zamumlala, přičež se její oči začaly otevírat. ,,Kolik je hodin, že ještě nespíš?" zamumlala rozespalým hlasem a zajela si prsty do svých rozpuštěných vlasů, které se jí rozprostíraly na polštáři.

Nechal jsem skříň otevřenou a přešel k posteli k Bruně, ke které jsem se sklonil. ,,Jdu na tu kontrolu, jak jsem ti včera říkal." Pousmál jsem se sklonil se ještě níž, abych se svými rty dotkl jejího čela, na kterém jsem zanechal polibek. ,,Ještě spi, je brzo," zašeptal jsem jí do ucha a můj další polibek směřoval pod něj.

Chtěl jsem se narovnat, ale její ruce, které se nenadání obmotali kolem mého krku, mi v tom zabraňovaly a já svůj úsměv rozšířil, když si mě přitáhla ke svým rtům, které se rázem spojili v jedny. ,,Kdy se vrátíš?" zeptala se, když jsem se od ní kvůli nedostatku kyslíku odtáhl.

Vzal jsem jednu její ruku, kterou měla položenou na mém krku, do své a propletl si s ní prsty, přičemž jsem ji pevně stiskl. ,,Nemůžu ti říct přesně, ale za hodinku tam mám být. Budu se snažit, co nejrychleji, pokud nebude moc ucpaná doprava." Usmál jsem se a rty jí přešel po hřbetu ruky. ,,A teď už spi, já si půjdu dát sprchu a nasnídat se."

Souhlasně přikývla, naposledy si mě k sobě stáhla, věnujíc mi letmý polibek, načež se znovu zachumlala do peřiny a zavřela oči.

Hřbetem ukazováčku jsem přejel s úsměvem po její pravé líci a vrátil se ke skříni, ze které jsem si vytáhl spodní prádlo, černé džíny a černé tričko, načež jsem se snažil, co nejtišeji skříň zase zavřít a vyšel z ložnice.

,,Dobré ráno," ozval se za mnou, když jsem zavíral dveře, jemný hlas, který patřil Carol, avšak mě to donutilo leknutím nadskočit, protože jsem to nečekal.