Don't Give Up! [Neymar Jr]

33. kapitola

Vážně moc se omlouvám za dlouhé čekání, které překročilo hranici týdne, ale v poslední době toho mám strašně moc a nestíhám. A když jsem si řekla, že bych něco mohla napsat, tak se mi do toho nechtělo nebo jsem nevěděla jak začít. Takže ještě jednou- promiňte:)

Doufám, že moc nezklamu a bude se aspoň trochu líbit:) Je to taková kapitola plná blbostí:D

Za případné chyby se taky omlouvám:)

Za okny svítilo ranní sluníčko, které nám jasně připomínalo, jako roční období právě je, ve stromech pozpěvovali ptáčci a na ulicích již v těchto ranních hodinách šla slyšet auta, ve kterých se většina lidí dopravovala do práce ke svým povinnostem. Já jsem však stále ležela na posteli v majetnickém objetí muže, který si dokázal získat bez optání mé srdce a kterého bych nevyměnila, zatímco na zemi na nafouklé matraci spokojeně spal náš dlouholetý kamarád Rey, který tu po včerejší nečekané návštěvě přespal.

Přetočila jsem se na levý bok, abych se mohla podívat do spokojeného a bezstarostného obličeje muže se stále dětskou dušičkou, což mi v mžiku vykouzlilo patrný úsměv na rtech. Dlaní jsem mu přejala po tváři, na které byste zpozorovali začínající strniště, které si odmítá oholit a neustále vám tvrdí, jak je to znamení mužství, a natáhla se blíž k jeho obličeji, abych mu mohla věnovat rychlou a jemnou pusu na tvář.

Jakmile se mé rty odtáhly od jeho pokožky, něco si zamumlal a svou rukou přehozenou přes můj pas si mě stáhl blíž k sobě.

Kdybych mě nepřepadla nutná potřeba odskočit si na záchod a pocit sucha v ústech k tomu, tak bych si to nechala líbit, ale v tuto chvíli se mi to vážně ani zdaleka nehodilo. Proto jsem jemně stiskla Neymarovo zápěstí a pomalu jeho ruku z mého těla odstraňovala, abych se mohla z uvěznění vysvobodit, což se mi po chvíli úspěšně povedlo.

Ladně jsem vyskočila z postele, prohrabujíc si rukou zplihlé vlasy, a po špičkách se vykradla ze svého pokoje, snažíc se nezpůsobit sebemenší hluk, který by kluky vzbudil.

,,Čau," pozdravila mě Luana za zády, když jsem zavírala dveře.

Otočila jsem se na svou sestru, která zrovna vyšla z koupelky ve svém oblečení na spaní, v ruce držíc kartáč, se kterým si rozčesávala vlasy. ,,Ahoj," přitakala jsem ji a věnovala ji při tom úsměv, načež sama zamířila do koupelky, kde jsem si konečně mohla ulevit od naléhavé potřeby mého močového měchýře.

,,Rey u tebe nakonec přespal?" zeptala se Lu, jakmile jsem vyšla znovu na chodbu, kde se opírala o zábradlí u schodů s vlasy již staženými do ledabylého culíku.

,,Nakonec jo, zakecali jsme se, že až ve dvě jsme si uvědomili čas a tak jsem mu nabídla přespání." Pokrčila jsem rameny a pomalu začala scházet schody, přičemž se ke mně Lu přidala.

,,A neměl náhodou Ney jiné plány na večer? Přeci jen jste se ten týden neviděli-" nechala větu a hlavně její smysl vyznít do prázdna, načež se na mě uličnicky podívala.

Vážně jsem nečekala, že dokáže na něco takového myslet. ,,Ne, Ney určitě jiné plány neměl," řekla jsem rozhodně, načež se mi vybavila jeho otrávená tvář, když nám Rey bez oznámení vpadl do pokoje, moc dobře jsem věděla, že si protiřečím. ,,A co ti je vůbec do toho?" Šťouchla jsem do ní, scházejíc poslední schodek a míříc si to do kuchyně, kde se už ozývalo cinkání nádobí.

,,Jen se ptám, copak nemůžu?" Nadzvedla obočí se stále uličnickým pohledem.

,,Jsi děsně zvědavá." Pokroutila jsem hlavou, načež překročila práh kuchyně, kde jsem se setkala d máminou postavou u linky, kde něco krájela. ,,Dobré ráno," popřála jsem jí, kráčejíc krok za krokem k ní.