Don't Give Up! [Neymar Jr]

29. kapitola

Takže- bylo v plánu přidat kapitolu dřív, ale nebyl na to potom nějak čas a v sobotu jsem jela s holkama na turnaj, takže opět nebyl čas, a aby toho nebylo málo, není zrovna nejlíp. Avšak jsem se vzchopila kvůli vám a něco sepsala:) Doufám, že s kapitolou budete aspoň trochu spokojené, protože já opětovně nejsem:) Původně tu měli být ještě jiné scény, ale vzhledem k tomu, že už tohle mi zabralo 2K slov, tak to nechám na příští kapitolu, kterou se budu snažit napsat co nejdřív, abyste zase nemuseli čekat týden, ovšem neslibuju nic! :D

Vote a koment potěší:)

,,Zajedeme do té restaurace, kde pracuje Alice?" zeptala se Luana, když jsme vycházeli z nemocniční budovy krátce před dvanáctou hodinou, míříc k tátovu zaparkovanému autu na parkovišti mezi ostatními auty kousek od vchodu. ,,Mám hroznou chuť na tu boží tortillu." Zasnila se a poté pohlédla s nadějí v očích na tátu, který přikývl na znamení souhlasu.

S babičkou jsme si úžasně popovídali a já na malou chvilku úplně zapomněla, jak vážný její zdravotní stav je. Bylo to, jako kdyby byla v naprostém pořádku, nenechala na sobě nic znát, až do doby, než jsme museli odejít. Máma s tátou na ní určitě poznali, že si potřebuje odpočinout, i já viděla, jak se mermomocí snaží udržet své oči otevřené, a tak jsme se rozhodli ji dát klid a prostor pro odpočinek a zajet si někam na oběd. Přeci jen ji za chvíli čekala hromada dalších vyšetření a tak potřebovala naprat sílu a aspoň část nové energie. Sice nechtěla, abychom odcházeli, snažila se nám tvrdit, že není unavená, ale očím, ve kterých se dá vyčíst všelicos, člověk neporučí, ani moje milovaná babička nemá takovou moc.

,,Myslíš Alice Ribeiro?" Podívala jsem se na svou sestru, která ke mně v mžiku vzhlédla svýma čokoládovýma očima, čekající na její odpověď.

,,Jo, pracuje tam od začátku prázdnin, takže ne moc dlouho, ale mají tam vynikající tortilly. Byli jsme tam s Brunem a Adrienne na začátku prázdnin a od té doby tam chodíme vždycky, když si jdeme někam spolu sednout, obzvláště s Brunem," informovala mě nadšeně, načež se ji při zmínce o Brunovi se jí malinko rozzářili oči, což mě donutilo se uchechtnout. ,,Co je?" Přimhouřila oči nad mou reakcí, načež vzala za kliku zadních dveří našeho auta, když jej pomocí klíče odemkl.

,,Ale nic." Usmála jsem se a zakroutila hlavou, usedajíc na své místo. ,,Jen- co se děje mezi tebou a Brunem?" Podívala jsem se na ni, když se posadila vedle mě, zapínajíc si bezpečnostní pás, díky čemuž se vyhnula mému očnímu kontaktu.

Luana a Bruno jsou kamarádi na způsob mě a Neymara, a to ani s nejmenším rozdílem, už nějakou řádku let. Bruno je hodně milý a pozorný kluk, který se vždycky k dívkám chová naprosto slušně. Jeho rodina je trochu z vyšší vrstvy, ale ani jeden to nedávají na sobě znát a chovají se k ostatním jako k sobě rovným. Nechci tím říct, že naše rodina by na tom byla špatně, jsme prostě průměrní. Ale co se týče Bruna, je naprosto úžasným mladým gentlemanem, a podle mého dokonce i nápadníkem mé malé sestřičky. Avšak kluka jako je právě Bruno ji strašně moc přeji, protože si ho zaslouží.

,,Nic, co by se mělo dít?" zeptala se bez jakéhokoli pohledu do mé tváře, načež se otočila k okýnku, za kterým nádherně svítilo sluníčko.

,,No já ti nevím, ale myslím, že něco určitě ano." Usmála jsem se na ni, i když to neviděla, a položila ji svou dlaň na rameno. ,,Nemáš se za co stydět, tohle je nejkrásnější období lidského života- zamilování."

,,Hmm." Pokrčila ramen, jako by nic, ale já podle jejího stálého pohledu s okýnka, kde sledovala už mizící auta zaparkovaná před nemocniční budovou, poznala, že mi něco tají, jelikož kdyby ne, tak mi věnuje svůj pohled, což se nedělo.