Don't Give Up! [Neymar Jr]

23. kapitola

Moc se omlouvám, za víc jak týdenní výpadek, ale dřív to fakt nešlo. Ale prostě nebyla chuť, nebo chuť by byla, ale nápady nějak ochabovaly a já se nemohla dokopat k tomu, něco napsat:/ A navíc se blíží pololetí a občas se prostě musím učit:/ Ano, toto období vážně miluju:) No, ale po nějaké době, kdy se ke mně po sváteční pauze vrátila kamarádka múza, jsem se vzchopila a něco pro vás sepsala. No, ale- však víte:) Posuďte sami:) Předem upozorňuji, že tento díl je z velké části bez Neymara, místo něj je tu Davi, v příštím díle vám to však vynahradím a Neymara tam budete mít habaděj! Nebo se o to aspoň pokusím:)

Btw. Omlouvám se za useknutí minulé kapitoly!:D Ale já jinak nemohla:3 MucQ. Vím, že mě milujete!!:D

A taky bych chtěla poděkovat za překročení 2.1K reads, jste úžasné:D

Se zavřenýma očima jsem se protáhla a následně si promnula oči, které odporovali mému snažení otevřít je, a tak jsem to nakonec vzdala a nechala je vyhrát. Přetočila jsem své tělo, které bylo díky úžasnému spánku nabito novou energií, a rukou zašmátrala poslepu po jeho těle, avšak neúspěšně. Nahmatala jsem pouze matraci, na které jsem však cítila teplo, tudíž tu ještě před chvílí musel být. Neúspěch mise mě donutil otevřít oči a zkontrolovat, zda se nenachází v mé blízkosti. Ale ani to ne. Lehla jsem si na záda a prohrábla si vlasy, které už potřebovaly umýt.

,,Tatí!" ozval se jemný hlásek toho malého uličníka, který se objevil ve dveřích ložnice ve svém pyžamku s medvídky.

S úsměvem jsem na něj pohlédla, načež jsem se posadila. ,,Ahoj, Davi."

,,Ahoj." S culící se tváří přiběhl k posteli, na kterou se pokusil vylézt. ,,Kdě je táta?" zeptal se, když se mu to podařilo a přichoulil se ke mně pod deku.

,,To já nevím, Davi." Prohrabávala jsem se mu jeho bujnými blond kudrlinkami, které zdědil po své mámě. ,,Třeba už nám chystá velkou a dobrou snídani."

,,Ne-e." Zakroutil záporně hlavičkou. ,,Koukal jšem še," dodal, načež si ode mě vysloužil chápavé přikývnutí.

,,A nepůjdeme si teda nějakou dobrou snídani udělat?" zeptala jsem se ho.

Davi s culící se tváři pohotově přikývl. ,,Jo!" Zvedl ručičky radostně do vzduchu, následně se postavil a vlepil mi letmou pusu na tvář, načež začal po posteli poskakovat.

Vstala jsem z postele, vlasy si svázala do culíku a napřáhla k Davimu ruce ve znamení, že ho vezmu. Ten doskákal ke mně, nožkami se odrazil a skočil do mé nabízené náruče. ,,A na co bys měl chuť, broučku?"

Odpovědi se mi nedostalo, místo toho natáhl levou ručičku a ukazováčkem ukázal na komodu, stojící u velké skříně, která byla otevřená.

,,Co tam máš?" zeptala jsem se ho, a když stále naléhavě ukazoval na komodu, tak jsem k ní přešla a pořádně si ji prohlédla.

,,Hulk!" řekl Davi, natahujíc ručičku k malé zelené postavičce z jeho sady superhrdinů, kterého si tady zapomněl po svém posledním odjezdu, těsně předtím, než Ney skončil v nemocnici.

Usmála jsem se, vzala onu postavičku a podala ji Davimu, který ji stiskl do svých malých ruček, načež jsme mohli vyrazit do kuchyně a udělat si něco dobrého k snídani.

,,Tak co si dáte mladý muži?" Posadila jsem Daviho na kuchyňskou linku vedle ledničky, kterou jsem otevřela, abych zjistila, co za dobroty skrývá.

,,Kakao," řekl a já tedy ze dveří lednice vytáhla plastovou láhev s mlékem, načež se po ní Davi natáhl, když jsem ji pokládala na desku linky.