Jeho anděl ||Dramione, FF ✅

5. Kapitola

Chci být tvoje noční můra, jako ty moje.

Co tím jako myslel? Hermiona zmateně hleděla na dveře, za kterými před malou chvílí Malfoy zmizel. Proč by jako měla být jeho noční můra? Idiot...

Zakroutila nad tím hlavou a rozhlédla se po cele. Ne, že by tam bylo něco zajímavého k vidění. I když...

Všimla si dírky, která byla ve zdi po její levé ruce. Byla to díra sotva na malíček, ale i přesto ji v tom šeru uviděla. Navíc, byla od ní jen kousek, protože cela to nebyla nijak velká.

Bylo jí jasné, že když se podívá skrz tu díru, uvidí jen další celu. A i kdyby viděla cokoliv jiného, k čemu by jí to bylo? Nenosí po kapsách kladivo, že by tu stěnu rozbila, což by nejspíš nedokázala, protože ona momentálně neuzvedne ani tužku, natož kladivo. A hlavně by ji slyšeli, jakmile by jednou do zdi udeřila. Tímto se však dostává k otázce, kdo by sakra nosil kladivo v kapse? Možná nějaký opravář? Těžko říct.

Musela sama nad sebou kriticky zakroutit hlavou, jak hloupé věci ji napadají. Je zavřená v cele ve sklepě v Malfoyovic sídle, ze kterého se dostane možná tak nohama napřed. Tuhá, jako špalek. Neměla by přemýšlet nad tím, zda existuje alespoň nějaká malá šance na útěk? Nebo jestli se podaří někomu z Řádu ji vysvobodit? Asi ano, ale nechtěla nad tím přemýšlet. Věděla, že by pak mohla propadnout panice a z toho by se asi zbláznila. Ne, ona si chtěla zachovat chladnou hlavu. Kdo ví, jak dlouho jí to vydrží.

Hermiona se po chvíli přisunula ke zdi, která obsahovala tu malou díru, do které se podívala. A měla pravdu, hleděla do další cely. Která však nebyla prázdná.

Přivřela oko, aby na onu osobu lépe viděla. Zalapala po dechu, když poznala Thea.

„Panebože," vydechla. „Theo!" zvolala a dlaní udeřila do zdi. Chlapec zmateně zvedl hlavu a mžoural po místnosti. Nejspíše jej probudila. „Theo, tady jsem!" znovu udeřila dlaní do zdi, tentokrát silněji. Ostrá bolest jí projela celou paží, ale to bylo vedlejší.

Theo stále zmateně těkal očima po své cele. Nebyl si jistý, zda mu nehráblo. „Haló?" zvolal a cítil se u toho jako idiot. Co když má jen slyšiny? Ten hlas mu byl ale povědomý.

„Theo, tady vedle!"

„Kde vedle?" zeptal se Theo nechápavě. Stále nedokázal ten hlas identifikovat. „Hráblo mi?" zeptal se spíš sám sebe.

„Jsem tady napravo!" zvolala netrpělivě. „Koukni tou malou dírkou ve zdi!"

Černovlasý chlapec se s bolestnou grimasou na tváři přisunul ke zdi. Vážně tam byla dírka. Nakoukl do ní a setkal se s...okem? „Eeee, vidím oko."

Oko zakoulelo a následně se vzdálilo, takže Theo poznal, že na něj nehleděl skrz díru žádný kyklop, ale Hermiona!

„Hermiono!" křikl zděšeně. „Co se stalo? Jak to, že tě chytili?" Čarodějka však neodpověděla, pouze sklopila pohled.

„Zase ses toulala sama venku, že?"

Přikývla.

Theo si povzdechl. „Já vlastně udělal to samé."

„Proč?" zeptala se.

„Ze stejného důvodu, jako jsi to dělala ty," odpověděl prostě.

Hermiona se smutně usmála. „To jsme to dopracovali, co?"

„To jo," řekl sklesle.

„Co budeme dělat?" položila další otázku.

„Nemám tušení."