Jeho anděl ||Dramione, FF ✅

60. Kapitola

Bylo to tady. Porada, která se nekonala v domě Blackových, ale v Lasturové vile. To prý proto, aby po skončení porady mohli ihned seznámit všechny nováčky s plánem, který už měl Kingsley ve své hlavě připravený. A věděl, že se nikomu nebude líbit.

„Jak jsem řekl včera, musíme Bellatrix zastavit a to co nejdřív," dal se do mluvení Pastorek a přejel pohledem po všech přítomných, kteří s nicneříkajícími výrazy na tvářích čekali, co z jejich vůdce vypadne. „Nemůžeme déle čekat. Musíme válku konečně ukončit jednou provždy," pokračoval, načež těžce polkl. Ostatní se tvářili pořád stejně, ale většina z nich už začínala tušit, co tím má Kingsley na mysli. Ten se zhluboka nadechl a opět očima přejel po ostatních. „Zítra vyrážíme do Nurmengardu."

Po jeho slovech se kuchyň ponořila do hrobového ticha, že by šlo slyšet i spadnutí špendlíku. Netrvalo to však dlouho a místností se nesl nesouhlasný šepot, který přerostl v hlasitější brblání, až nakonec členové Fénixova řádu hučeli jednu námitku za druhou. A taky měli spoustu otázek.

„Zbláznil ses, Kingsley?" vyprskl nechápavě Harry, když ruch v kuchyni ustal.

„To nemůžeš myslet vážně," ozvala se Hermiona.

„To je sebevražda!" přidal se Kratiknot.

„Já vím, já vím," přikývl Kingsley. „Je to šílené, ale nemůžeme dál zůstávat nečinní."

„Nečinní?" vyštěkl Arthur. „Budujeme armádu, cvičíme nováčky, neřekl bych, že jsme nečinní."

„Chápu, že máte strach," povzdechl si Pastorek a unaveně si promnul oči. Ani jemu se do toho nechtělo a nad svým rozhodnutím přemýšlel až do brzkých ranních hodin a tohle mu přišlo jako nejlepší řešení. „I já mám strach," přiznal, což bylo pro všechny novinkou. Nikdy od něj něco takového neslyšeli. „Ale věřím, že to zvládneme. Zítra se vydáme do Nurmengardu a zničíme to peklo, ve kterém žijeme, jednou pro vždy. Jsme dost silní na to, abychom porazili Bellatrix i s její armádou. Věřím v to. Věřím v nás," dokončil svůj proslov, který měl být nejspíš motivační, ale nevypadalo to, že by to mělo takový účinek v jaký doufal.

„Kingsley," promluvila McGonagallová tichým hlasem a věnovala mu pohled plný pochybností. „Nejsme na to připraveni. Ještě ne."

Jejich vůdce se nadechoval k odpovědi, ale nestihl ani pípnout, neb se dveře kuchyně rozletěly a v nich se objevil jeden z nováčků, který byl zadýchaný, jako by snad běžel maratón.

„Tohle musíte vidět!" vyhrkl a pak zase zmizel. Všichni si vyměnili zmatené pohledy a pak se jako na povel zvedli od stolu a zamířili směrem, kam mladý chlapec utíkal.

„No, do háje," vydechl šokovaně Blaise, když spolu s ostatními vyšel ven z vily. „Tak to je síla."

„Co to...co to má být?" zeptal se Kingsley, který byl stejně šokovaný jako Blaise. Vlastně všichni z toho byli naprosto vykolejení. Všichni tam stáli a s ústy dokořán hleděli na obrovský dav lidí. Mohlo jich být tak dvěstě, možná dvěstě padesát. Nebo snad třista?

„Zdá se mi to nebo...?" nechal větu vyznít do ztracena Ron.

„Chtěli jste armádu," promluvil Bill Weasley, který byl vůdcem jedné ze skupin, která se převážně zdržovala někde v Birminghamu, alespoň podle jejich poslední zprávy. „Máte jí mít."

„Jak jste to," odmlčela se Hermiona a pohledem přejela po tom davu kouzelníků a čarodějek. „Jak jste to dokázali?" Vážně to nechápala. Jim se za celou dobu podařilo získat sotva sto lidí!