Jeho anděl ||Dramione, FF ✅

26. Kapitola

Neměla tušení, kdo ji přemístil a kam. Nevěděla, kdo ji to stále objímal okolo pasu, ale bylo jí to jedno. Jediné, na co dokázala myslet, byla dvě bezvládná těla Rona a Minervy. Nevěděla, zda jsou oba mrtvý a ta nevědomost ji užírala. Neměla možnost zjistit, zda to přežili. Neměla ani šanci jim pomoct a to ji bolelo ze všeho nejvíc. Byla někým zastavena a ten někdo ji stále držel okolo pasu.

Jako by se vzpamatovala z transu a jedním prudkým pohybem se vysmekla z toho sevření a otočila se. „Ty," vydechla nevěřícně a snad i nenávistně, když se setkala s párem bouřkově šedých očí. „Ty jeden pitomče!" zařvala a začala mu pěstmi bušit do hrudi a z očí se jí opět začaly kutálet slzy. Jeho tvář se zkroutila do bolestné grimasy, v řezné ráně mu nesnesitelně pulzovalo, ale nebránil se. „Jak jsi mě mohl přemístit pryč?! Jak jsi mohl-" zasekla se v půlce věty, když si všimla velké krvavé skvrny na jeho košili. „Jsi zraněný," poznamenala poněkud zbytečně a zamračila se. Poté si odkašlala. „Promiň," zamumlala velmi neochotně, načež on se ušklíbl. „Kde to jsme?" zeptala se, když se rozhlédla po místnosti, která připomínala něco, jako přijímací salónek.

„Je to menší sídlo mojí matky," odpověděl  a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně. Nerad o ní mluvil. Stále se s její smrtí pořádně nesrovnal, což se asi nesrovná nikdy. „Nikdo o něm neví," dodal, když si všiml, jak se přes její tvář mihlo zděšení. „Ani Lucius. Občas od něj utíkala sem, když jí lezl na nervy. Neměl o tom ani tušení."

„Nedivím se," řekla Hermiona s mírně nakrčeným nosem. „Že od něj utíkala," vysvětlila, když na ni tázavě pohlédl. „Vlastně nechápu, proč si ho vůbec vzala."

„Nic o tom nevíš," odsekl a rozešel se k prvním dveřím po levé straně. „Pojď," pobídl ji, aniž by se na ni ohlédl.

Hermiona váhala, ale nakonec jej následovala. „Musím se vrátit," řekla, když vešla do místnosti, která připomínala obývací pokoj. Všechno tam bylo světlé a nepůsobilo to tím depresivním dojmem, jako například na Malfoy Manoru. Draco se otočil a zamračil se na ni. Nadechl se k odpovědi, ale ani nepípl, neboť se z přijímacího salónku ozvalo hlasité prásk a následovaly něčí hlasy. Hermioně se rozbušilo srdce a vrhla po Malfoyovi výraz plný strachu. „Říkal jsi, že o tom nikdo neví," zasyčela na něj tiše.

„Vlastně kromě mě, Blaise a Theodora," ušklíbl se na ni. „Zapomněl jsem," dodal lhostejně, když mu věnovala vyčítavý pohled, neboť ji to hrozně vyděsilo.

„Hermiono!" zvolal Theo, který se objevil  ve dveřích a přispěchal k čarodějce, aby ji mohl uvěznit v pevném objetí. Draco nakrčil nos a odvrátil od nich pohled. „Jsi v pořádku?" zeptal se černovlásek, když se od ní po malé chvíli odtáhl a očima zkoumal její tvář.

„Jsem," přikývla Hermiona a slabě se na něj usmála.

„Tak to bylo něco," vydechl unaveně Blaise, který se rozvalil na pohovce u velkého krbu.

„Víte něco?" vyhrkla kudrnatá čarodějka a pohledem přeskakovala z Thea na Blaise. „Co McGonagallová a Ron? A co ostatní?" vyptávala se a snažila se, aby nepropadla panice, ale bylo to dost obtížné.

Černovlasý chlapec těžce polkl a omluvně se na ni pousmál. „Kingsley nám nařídil, aby jsme se přemístili za vámi."

Hermiona se trhaně nadechla a zoufale si vjela prsty do vlasů, zatímco začala pochodovat tam a zpět, jako lev v kleci. „Jak jste vůbec věděli, že jsme tady?"

„Řekl jsem to Blaisovi," ujal se slova Draco. „Než jsem nás přemístil."

Hermiona se zamračila. Vůbec to nepostřehla. „Fajn. Teď se můžeme vrátit," řekla a vydala se ke dveřím, ale něčí stisk na její paži ji zastavil. Prudce se otočila. Malfoy. „Pusť mě," zavrčela na něj výhružně.