Jeho anděl ||Dramione, FF ✅

31. Kapitola

Uběhl týden od doby, co se Pansy zjevila v sídle Narcissy Malfoyové a zachránila Hermioně život. Čtyřčlenná skupinka tam zůstala ještě dva dny, než se přemístili zpět do hlavního štábu.

Ty dva dny byli náročné. Draco byl totiž protivný tak, jako snad ještě nikdy. Svým hloupým chováním obtěžoval zbylé tři obyvatele sídla, kteří den před přemístěním dokonce tajně uvažovali, že ho pověsí za kotníky do průvanu a nechají ho tam, dokud se mu v té jeho duté palici nerozsvítí. Nikdo jeho chování nechápal a vypadalo to, že to nechápal ani samotný Zmijozelský princ.

Nejenže měl blonďák téměř ke všemu hloupé poznámky, neustále na ně prskal hovadiny, ale dokonce mu snad všechno vadilo. Pár hodin před přemístěním nařkl Blaise, že prej dýchal moc nahlas, Theodora málem seřval za to, že se ho zeptal, zda se k nim připojí na snídani a chudinu Hermionu sjel jak skluzavku za to, že nedelala nic. Vážně. Prostě jen seděla a pozorovala rudnoucího Thea, který vypadal, že se na Malfoye každou chvíli vrhne a uškrtí ho. No, a blonďákův vztek se stočil i na ni. Bezdůvodně.

Nicméně ti, kteří nebyli nesnesitelně protivní, byli šťastní jako blechy, když se konečně přemístili do hlavního štábu. Po zbytek toho týdne ani jeden s Malfoyem nemluvil. Dokonale jej ignorovali. Už jen pohled na něj jim stačil k tomu, aby měli chuť vytáhnout hůlku a proklít ho do pekla a zpátky. A vyřešili to tím, že kolem něj chodili stylem, že si dali ruku před oči tak, aby si viděli pod nohy, ale neviděli na něj. Ostatní nad tím jen kroutili hlavami a Kingsley jim neustále opakoval, že se chovají jako malé děti.

Každopádně Malfoye ten jeho několikatidenní záchvat protivnosti nakonec přešel. Tedy, ne úplně, neboť protivnost k němu prostě patřila, ale byl o něco snesitelnější. Jaký k jeho chování měl důvod, to nikomu samozřejmě neřekl, neb ho sám nevěděl. No, i Malfoy má své dny.

Nyní blonďatý zmijozel seděl v kuchyni u dlouhého stolu mezi Blaisem a Theodorem. V místnosti se také nacházel Lupin, Zlaté trio, neb to je prostě u všeho, Ginny, Arthur a Molly.

„Nějaké novinky, Kingsley?" zeptal se Remus, když jejich vůdce vstoupil do kuchyně. Vrátil se z velké porady, které se účastnili jen vůdci skupin. Většinou se na takové poradě probíralo jen to, kolik členů Řádu padlo a kolik se jich přidalo. Ono totiž toho nebylo moc, co by mohli řešit. Jejich pátrání po důležitých informacích nebo zkrátka po něčem, co by jim pomohlo vyhrát válku, bylo bez výsledků. Byli zaseklí v jednom bodě, ze kterého se ne a ne pohnout.

„Nic moc," povzdechl si a posadil se do čela dlouhého stolu. „Někteří se domnívají, že by jsme měli vtrhnout do Bradavic."

„To je šílenost," řekl Arthur a hluboce se zamračil. „Už jednou jsme to zkoušeli a přišlo tam o život mnoho z nás. Byla to nejhorší akce, kterou jsme podnikli."

„To jsem jim řekl," ujal se slova znovu Kingsley. „Na druhou stranu je fakt, že kdybychom získali Bradavice zpět, byli by jsme na půl cesty k vítězství."

„A bylo by nám to k ničemu, protože by nás moc nezbylo," uchechtl se Ron, načež jej Molly spražila zamračeným pohledem.

„Ron má pravdu," řekl Lupin. „Smrtijedů je v Bradavicích příliš moc a i kdybychom je porazili, objevili by se tam další."

Draco se do jejich debaty vůbec zapojovat nechtěl a ani s nimi nechtěl nic plánovat. Jediné, co od začátku chtěl bylo získat informace a ty pak předat Bellatrix. Jenže od toho dne, kdy Grangerovou málem zabila, bylo něco jinak. Častokrát se přistihl, jak přemýšlí nad tím, jak by mohli válku vyhrát, jak by mohli jeho tetu zničit. Měl pocit, že jeho loajalita Smrtijeda začíná jaksi pokulhávat. A on nevěděl, zda je to dobře nebo špatně. Byl z toho zmatený. A nejen z toho.