Jeho anděl ||Dramione, FF ✅

53. Kapitola

Hermiona zuřivě zamrkala a zamračila se. Nevěřila svým vlastním očím a proto si musela text v knize přečíst ještě jednou, protože to, co se dozvěděla, ji poněkud vykolejilo. Myslela si, že o paměťovém kouzle věděla všechno, ale očividně se pletla.

„Tak co?" ozval se Blaisův hlas ode dveří. Stál tam, opřený ramenem o futra, paže založené na hrudi a s úšklebkem na rtech. „Už tomu věříš?"

Hermiona se svraštělým obočím knihu zavřela a chvíli jen hleděla před sebe, než na něj pohlédla. „Já nevím," zamumlala. „Nejsem si jistá, jestli to bude můj případ," dodala, načež se na ni chlapec s tmavou pletí zamračil. Vždyť si s tím hledáním dal takovou práci!

„Proč by nebyl?" zeptal se. „Já si myslím, že je to přesně tvůj případ."

„Blaisi," povzdechla si. „Nemůžu si pomoct, ale přijde mi to nemožné."

„Ale vždyť je to tam černé na bílém!" vyjekl Blaise a rozhodil rukama. „Copak to nechápeš? Ten cápek jí vymazal vzpomínky, ale city k němu jí zůstaly, jen o nich, no, nevěděla. Po nějaké době se potkali, slovo dalo slovo a tadá...city se začaly vracet! Jasné jak facka."

Hermiona si promnula kořen nosu. Ano, vážně se to v té knize psalo. S každým objetím nebo polibkem se té ženě začaly její city k tomu muži vracet a i přesto, že si nepamatovala nic z toho, co spolu zažili, milovala ho. Znovu. Nebo pořád? To je asi jedno. Jenže Hermioně se to zkrátka a jednoduše zdálo jako nesmysl, i když z toho byla trochu rozhozená, protože co kdyby přece - ne! Rozhodně ne. Pochybovala, že by tohle byl její  případ. Nemohl být.

„Je to hrozně zvláštní, Blaisi," zakroutila hlavou kudrnatá čarodějka. „Fakt se mi to zdá jako hloupost. Nepřijde mi reálné, že bych k Malfoyovi mohla pořád něco cítit. Vždyť to nedává žádný smysl."

Blaise zakoulel očima a vydal ze sebe něco jako zavrčení a mrzuté zaúpění zároveň. „Ale ty k němu pořád něco cítíš! Jen je potřeba ty city trochu popohnat, chápeš?" zeptal se hlasem, jako by to bylo přece úplně jasné. Byl svými slovy zcela přesvědčený. I když měl předtím trochu pochybnosti, teď tomu naprosto věřil.

„Ne, Blaisi, nechápu," odpověděla otráveně Hermiona. „Kdybych nějaké city k Malfoyovi pořád chovala, určitě bych o nich musela něco vědět."

„Tak to vyzkoušej," vyhrkl. Chápal, že tomu Hermiona nevěřila a tohle byl jediný způsob, jak ji o tom přesvědčit.

„Cože?" zeptala se s pozvednutým obočím. „To nemyslíš vážně!"

„Myslím," odsekl.

„To mám jako přijít k Malfoyovi a prostě ho...co já vím, políbit?" vyprskla nevěřícně kudrnatá čarodějka. „Zbláznil ses?"

„Nezkusíš, nevíš," pokrčil ledabyle rameny. „Přece jsi mi říkala, že když tě tehdy v Málem Visánku políbil, něco jsi cítila."

„To ano, ale nebylo to nic-"

„Důležité je, že jsi něco cítila," přerušil ji hrubě Blaise.

„Ty ses vážně zbláznil," vydechla a kriticky zakroutila hlavou. „Celé je to postavené na hlavu, Blaisi. Navíc, Malfoye neustále obletuje Astorie. Nemůžu si to tam prostě nakráčet, popadnout ho za kravatu a vrhnout se na něj."

Blaise se mírně zamračil, ale i přesto se mu v očích zableskla naděje. „A kdyby ho neobletovala? Zkusila bys to?"

„Možná," zamumlala, aniž by nad tím pořádně přemýšlela, ale pak se zarazila. „Chci říct ne! Ne, nezkusila, protože je to naprostá blbost. Theo mi vymazal vzpomínky, nic si nepamatuju a tím to končí. Smiř se s tím, Blaisi."

S těmito slovy se členka Zlatého tria zvedla i s knihou v ruce, kterou pak narvala do rukou Blaisovi, když kolem něj prošla.

Jak někdo může někoho milovat po vymazání vzpomínek? Jasně, té ženě se to stalo, ale že by ona pořád milovala Malfoye? Pche, taková hloupost!

***

Pětičlenná skupinka stála před dveřmi domu jistého kouzelníka, který byl jedním z těch, kteří jim zabouchli přímo před nosem a poslali je do jistých míst.

„Tak fajn," řekl Theo, natáhl paži a na dveře zaklepal. Netrvalo to dlouho a v nich se objevil muž asi středního věku s poněkud mrzutým výrazem na tváři.

„Co je? Co zase chcete?" zamručel a na skupinku se hluboce zamračil. „Říkal jsem vám, že nemám zájem," vyprskl a dveře s hlasitým prásknutím zabouchl dřív, než stihl kdokoliv z nich něco říct. Dopadlo to přesně tak, jak čekali.

„No," povzdechl si Blaise a plácl dlaněmi o sebe. „Tak půjdem asi zase o dům dál," řekl a všichni se otočili a chtěli odejít.

„Ne," vyhrkl Draco najednou a otočil se zpět ke dveřím, načež na ně silně zabušil. Ostatní si vyměnili nechápavé pohledy, které pak upřely zpět na blonďáka.

„To jste zase vy?" vyštěkl muž vztekle. „Okamžitě odsud vypadněte!" zařval a chtěl zase zabouchnout, ale Draco mu v tom zabránil, neb strčil nohu mezi futra a dveře a drze se vecpal do domu. Muž na něj začal cosi řvát, ale ihned ztichl, když ho Draco hrubě popadl za límec a přirazil jej ke zdi.

„Máte ženu a děti?" zavrčel na něj Draco. „Tak máte?" skoro zařval, když muž neodpovídal, jen na něj zděšeně hleděl.

„A-ano," vyhrkl muž.

„Fajn, tak teď mě dobře poslouchejte," vyprskl blonďák. „V Nurmengardu jistá šílená ženská buduje armádu Smrtijedů, která má jen jediný cíl - vyvraždit mudly a je dost možné, že se zanedlouho objeví před vašimi dveřmi a přinutí vás, aby jste se k té její armádě přidal. Bude vám vyhrožovat, že zabije vaši rodinu a vám nakonec nezbyde nic jiného, než se nechat odvést, takže mi můžete věřit, když vám řeknu, že můžete být rád, že jsme za vámi přišli dřív, než ona."

Muž hlasitě polkl a naprázdno pootevřel ústa. Měl z toho blonďatého chlapce tak trochu strach.

„Hádám, že nechcete o svou ženu a děti přijít, že ne?" zeptal se Draco a zabodl do něj pronikavý pohled, načež muž rychle zakroutil hlavou. „Tak vidíte," řekl blonďák, pustil jeho límec a odstoupil od něj. „Přidáte se k Řádu?"

Chlápek se zamračil, ale bylo na něm poznat, že nad tím přemýšlí. Dracova slova na něj očividně zapůsobila. „Přidám," odpověděl po chvíli.

„Výborně," ušklíbl se vítězoslavně Draco. „Zítra se dostavte na tuhle adresu," řekl, vytáhl z kapsy saka kus pergamenu a podal mu ho. Poté se bez dalších slov otočil a dům opustil.

„Co to bylo?" zeptal se zmateně Blaise, když se k nim Zmijozelský princ připojil.

„Přidá se k nám," odpověděl blonďatý chlapec.

„Ale...jak? Co jsi mu řekl?" ptala se pro změnu Hermiona, načež Draco pokrčil ledabyle rameny a věnoval jí pohled, kterým ji jasně naznačil, že nemá v plánu jí to prozradit.

„To je asi jedno," zamumlala Pansy. „Pokud to bude fungovat i na ostatní, tak proč ne."

„Bude," ujistil ji Draco. „Můžeme jít dál."

Skupinka se tedy vydala k dalšímu domu, kde taky před tím neuspěli. Nakonec těch domů obešli ještě deset a jak Draco řekl, fungovalo to. Podařilo se jim získat dalších jedenáct nováčků. Pořád to nebylo dostačující, ale pokud se jim nadcházející dny podaří přemluvit další kouzelníky a čarodějky, mohli by vybudovat armádu, se kterou by mohli válku konečně vyhrát a jednou provždy ji ukončit.