Jeho anděl ||Dramione, FF ✅

Epilog

Hermiona stála ruku v ruce s Dracem a s nicneříkajícím výrazem na tváři hleděla na náhrobní kámen, jenž nesl jméno chlapce, který se stal velmi důležitou součástí jejího života.

Blaise Zabini

Pustila Dracovu ruku, poklekla a položila na hrob knihu, kterou jí čokoládový chlapec předčítal, když byla raněná. Blonďák se zhluboka nadechl, napodobil kudrnatou čarodějku, ale místo knihy na hrob položil krabici s čokoládovými lupínky, neb ty mu jdou k pleti. Theo tam položil Blaisovu nejoblíbenější kravatu a Pansy jeho hůlku. Poté sklopili své pohledy k zemi. Nastala minuta ticha.

Zrovna když se chystali otočit a odejít, ozvalo se za nimi něčí popotahování nosem a fňukání. Všichni se jako na povel otočili a věnovali té osobě znuděný pohled.

„To je tak...tak dojemné," zavyl Blaise plačtivě a kapesníkem si otřel uslzené oči, načež se s hlasitým zatroubením do kapesníku vysmrkal. „Jste ti nejlepší kamarádi, jaké jen můžu mít."

Čtyři osoby si vyměnili nicneříkající pohledy a pak se rozešli směrem k Lasturové vile.

„Hej! Kam jako jdete?" hulákal za nimi Blaise a zmateně otáčel hlavu ze strany na stranu, aby se mohl na své přátele podívat, ale bylo mu to k ničemu. Nemohl se totiž otočit celým tělem.

Kvůli otevřeným zlomeninám obou lýtek nemohl chodit a i přesto, že mu madam Pomfreyová podala lektvar na nápravu kostí, jeho nohy mu stále nesloužily tak, jak by měly. V podstatě byl ochrnutý, ale madam Pomfreyová říkala, že když bude poctivě cvičit, zase bude chodit. Jenže nebyl by to Blaise, kdyby všechno příliš nedramatizoval.

Ten pošuk tvrdil, že už bude navždycky mrzák upoutaný na vozíček, na kterém pravě seděl. A tak Hermionu, Pansy, Thea a Draca donutil, aby mu udělali pohřeb. Tvrdil totiž, že ten chlapec, který dokázal chodit, je mrtvý a je potřeba ho pohřbít. Jakože. Čtyřčlenné skupince se to samozřejmě vůbec nelíbilo a řekli mu, že je naprostý blázen, ale on se nenechal odradit a byl tak otravný, že s tím nakonec souhlasili.

„Počkejte! Musíte mě odvést!" řval dál, ale oni ho naprosto ignorovali. „To mě tu jako necháte?!"

„Ty to zvládneš, Blaisi!" zvolala Hermiona přes rameno. „My ti věříme."

Blaise se hluboce zamračil. „Kamarádi, fakt," odfrkl si uraženě a chopil se lemování dvou velkých kol, aby se otočil a odjel za nimi, ale pak ustal v pohybu, neboť si všiml jeho hůlky, kterou Pansy položila na jeho hrob. „Zatraceně. Jste tu ještě?" zavolal, ale žádná odpověď nepřišla. „Skvělé," zavrčel a rozjel se k náhrobnímu kameni. „Zase si musím poradit sám," zabrblal si pod nosem, natáhl paži před sebe a naklonil se, ale chňapl jen po vzduchu. Hůlka byla příliš daleko.

Čokoládový chlapec se narovnal, zhluboka se nadechl a zkusit to znovu, ale opět to nevyšlo. S přimhouřenýma očima a vypláznutým jazykem natáhl svou paži, co to jen šlo v marné snaze dosáhnout na jeho kouzelný proutek. „To zvládneš, Blaisi," povzbudil se, když se znovu narovnal a pak sebou prudce švihl dopředu. „To zvlá - ÁÁÁÁÁ."

Blaise sletěl z vozíku a zaryl obličej do země. „Do hajzlu," zamumlal a vyplivl stébla trávy, která se mu dostala do úst. „Ha! Mám ji!" zvolal zvesela, jako by úplně zapomněl na to, že leží na zemi a zvedl do vzduchu ruku, ve které svíral svou hůlku.

„Co blbneš, prosím tě?" uchechtl se právě příchozí Theo, vedle kterého se po chvíli objevil Draco.

„Ále," mávl volnou rukou Blaise a otočil hlavu jeho směrem. „Jsem si říkal, že si na chvíli lehnu," řekl ironickým tónem a probodl pobaveného Thea ostrým pohledem. Černovlasý chlapec se zasmál a zakroutil hlavou. „No na co tak čumíte? Zvedněte mě!"

Oba chlapci se zasmáli a pak Blaise každý z jedné strany popadli pod pažemi a vytáhli ho zpět na vozík.

„Dík," vyprskl čokoládový chlapec mrzutě. „A teď mě laskavě odtlačte."

„Ruky máš funkční, ne?" zeptal se s úšklebkem Draco.

„Děláš si srandu, že jo?" zamračil se na něj chlapec s tmavou pletí.

„Říkal jsi, že už dokonce tvého života budeš na vozíku, tak si na něj zvykej a nauč se ho ovládat," odpověděl pro změnu Theo provokativním tónem a pak kývl na blonďáka. Oba chlapci se opět vydali zpět do vily.

„Ale no ták," zavyl plačtivě Blaise a rozhodil rukama. Vztekle zavrčel, chopil se lemování a už si to šinul za nimi. „Já vám ještě ukážu!" hulákal.

„Budeš v pohodě!" křikl přes rameno Theo. „Ale dávej si bacha na ten kopec!"

„Cože?" vyhrkl zmateně Blaise.

„Kopec, Blaisi!" to byl Draco.

„Aha, kopec," zamumlal si chlapec s tmavou pletí pod nosem a pak uznale otevřel ústa, načež vytřeštil oči a ať se snažil, jak se snažil, vozík nezastavil. „Tak tenhle kopec," uchechtl se, ale spíš zoufale, zatímco jeho vozík nabíral na rychlosti, když se řítil dolů. Rozeřval se jako na lesy. „Nemusíte mít strach, budu v pohodě!" křikl, když prosvištěl kolem Draca a Thea, načež pokračoval ve řvaní.

„Nepomůžem mu?" broukl černovlasý chlapec směrem ke Dracovi, když se oba zastavili a pozorovali jejich nejlepšího přítele, který se měl každou chvíli rozflákat o zeď Lasturové vily.

„Ještě chvíli," ušklíbl se pobaveně blonďák.

„Mo-mo-hli by-by jste ně-ně-něco u-u-dě-dě-lat?" pištěl Blaise trhaně, když přejížděl přes vysoké drny trávy.

Oba chlapci vyprskli smíchy a když už se Blaise smiřoval s tím, že z něj bude placka na zdi, Draco mávnul hůlkou a vozík zpomalil, až se úplně zastavil. Čokoládový chlapec úlevně vydechl a opřel se čelem o zeď, u které se zastavil. Ještě malý kousek a naparkoval by to do ní.

„Tak co? Budeš pořádně cvičit?" zeptal se s křivým úsměvem na tváři Draco, když s Theem přišli k němu.

Blaise přikývl. „Budu."

„Uděláš všechno proto, aby ses zase postavil na nohy?" položil další otázku Theo.

„Udělám."

„Slibuješ?" zeptali se oba stojící chlapci zároveň.

„Slibuju," povzdechl si Blaise. „Můžeme už vyrazit?"

„Můžeme," usmál se na něj Theo.

Čokoládový chlapec radostně vypískl a zatleskal. „Prázdniny na Zabini Manoru!"

***

A je to tady. 🥺
Ach, jak já nemám ráda loučení.

Musím říct, že pro mě tenhle příběh byl vážně jízda. Jeho psaní pro mě byla jako droga. A fakt mi bude chybět.

Aaaa, ani nevím, co k tomu dál napsat. Takže asi jen poděkuji všem, kteří dočetli příběh až dokonce, všem, kteří hvězdičkovali kapitoly a ze všeho nejvíc děkuji mým dvěma věrným komentátorům za to, že tenhle příběh doprovázeli svými milými a taky vtipnými komentáři a dodávali mi motivaci. Takže děkuji. ❤

No, konec dobrý, všechno dobré. Je čas se rozloučit.

Mějte se jak chcete a uvidíme se u dalšího příběhu! ❤

Pá!