Jeho anděl ||Dramione, FF ✅

Prolog

Aaaa, jak já nereda kecám do příběhů a ještě k tomu do prologu, ale...
Jsem tu zas!
Ano, je to tak. Říkala jsem si, že vydání prologu k tomuhle novému příběhu nechám, až předepíšu více kapitol, protože jak jsem psala v epilogu ZLOMENÁ SRDCE, mám jen dvě, tedy teď už vlastně jen jednu. 😅 Ale zatraceně!
Já to holt nemohla vydržet.
Nuže, doufám, že se bude příběh líbit.
Ahoj! ❤

***

Velký sál, kde se obvykle konali porady, byl nyní plný křiku a bouřlivého smíchu. Vzduchem se linul smrad alkoholu, kouře z doutníků a týdny nemytých těl. Smrtijedi totiž nebyli zrovna čistotné bytosti. Tedy, většina.

Všichni se vesele bavili. Řvali jeden přes druhého, občas někteří propukli v záchvat smíchu nebo se pro změnu začali o něčem dohadovat. Většinou to bylo o tom, kdo zabil víc mudlů nebo členů Řádu.

„Já jsem zabil tu malou zrzavou potvoru! Weasleyovou myslím," zahučel Antonin Dolohov a hrdě se poplácal po rameni. „Ta musí bejt tak za tři body!"

Alecta Carrowová si posměšně odfrkla, načež se na ni Dolohov zamračil. „Od kdy se hraje na body, pitomče?" zeptala se s nakrčeným nosem. „A pokud vím, Dolohove, ta zrzka to přežila. Kvůli tvojí neschopnosti," vyprskla a věnovala mu pohled, který mu měl jasně naznačit, aby se laskavě uklidnil. Dolohov chtěl něco namítnout, ale najednou celý sál utichl, když se mohutné dveře prudce rozletěly, div nevypadly z pantů. Najednou tam bylo takové ticho, že by šlo slyšet i spadnutí špendlíku.

Ve dveřích stála Bellatrix Lestrangeová a po jejím právem boku její synovec Draco Malfoy vedle kterého stál jeho nejlepší kamarád, Blaise Zabini. Bellatrix měla na tváři svůj typický přísný a trochu vyšinutý výraz, Draco si udržoval kamennou tvář a Blaise se asi snažil vypadat, jako by tam vůbec nebyl. Všichni ostatní napjatě čekali, co se bude dít.

Bellatrix se po sále rozhlédla a když nasála ten nechutný smrad, znechuceně nakrčila nos. „Banda odporných prasat," zamumlala si pod nosem a rozešla se k dlouhému stolu, který stál uprostřed místnosti. Blonďák a jeho kamarád ji následovali.

Když se Bella zastavila kousek od stolu, hrozivě přimhouřila oči a znovu se  začala rozhlížet a na každém ze Smrtijedů se její pohled krátce zastavil, načež se vždy ten dotyčný mírně přikrčil. Nikdo totiž nikdy nevěděl, co od Bellatrix očekávat. Dost často se totiž stávalo, že ten, na koho se podívala, ten schytal nějakou kletbu. A častokrát se to dělo naprosto bezdůvodně. Prostě to dělala jen tak, z nudy. Jednou se dokonce stalo, že zničehonic zabodla ostrý pohled do Mcnaira a ten se ze strachu sám sestřelil omračovací kletbou. Pro jistotu. Asi.

Nicméně, Bellatrix asi neměla žádný záchvat posílání kleteb z nudy, protože jakmile skončila s obhlídkou sálu, odsunula židli v čele stolu a posadila se. Všichni přítomní ji napodobili a posedali si na svá místa. Bellatrix se musela samolibě ušklíbnout. Nemusela říct ani slovo a přesto všichni věděli, co mají dělat. Nuže, vycvičila si je vskutku dobře.

„Dolohove!" zavřeštěla zničehonic, až sebou všichni polekaně trhli. Amycus Carrow dokonce vyprskl obsah svých úst, neboť přesně v ten moment upíjel ze své sklenice s ohnivou whisky. Bellatrix nad tím pouze zakoulela očima a pohlédla na Dolohova, který se ihned po jeho oslovení postavil. „Jak jste pokročili s výslechy?" zeptala se jejím typickým skřípavým hlasem.

Dolohov si odkašlal a napřímil se, jako voják v pozoru. „Nepromluvili ani slovo," odpověděl strojeně.

Bella tiše zavrčela a nesouhlasně zakroutila hlavou. „Všechny pozabíjet," řekla jednoduše a rukou mávla na náznak, že se může posadit. „Do odvolání zastavuji pátrání po Fénixově Řádu," pokračovala a ignorovala zmatené pohledy všech přítomných.