Jeho anděl ||Dramione, FF ✅

19. Kapitola

Blonďatý chlapec přešlapoval z místa na místo a každou chvíli se nervózně ošíval. Čekal na jeho psychopatickou tetu, která asi neumí poznávat čas, protože na ni čekal už deset minut. A on čekání nenáviděl. Byl si jistý, že i tohle mu dělala naschvál.

„Čekáš dlouho, drahý?" ozvalo se za ním a on sebou polekaně trhl. Prudce se otočil za sebe, probodl Bellatrix naštvaným pohledem a určitě chtěl pronést nějakou trefnou poznámku k jejímu pozdnímu příchodu , ale rozmyslel si to, když na něj hrozivě přimhouřila oči.

„Ne, nečekám," zamumlal si pod nosem. Ještě by ho proklela se slovy, že to on přišel moc brzo, kdyby jí vyčetl, že měla deset minut zpoždění.

Bellatrix se ušklíbla. „Co pro mě máš?"

Draco nasucho polkl a zabodl pohled kamsi do země. „Nic," řekl tak tiše, že ho málem neslyšela. Málem...

„Cože?" zavrčela a začala kolem něj kroužit. Očividně to byla její oblíbená činnost, která jemu lezla na nervy. Nejraději by natáhl nohu v momentě, kdy se krátce objevila před ním a s radostí by sledoval, jak by o jeho končetinu zakopla a setkala se se zemí. No, ona by ho pak pod tu zem zakopala. Pohřbila by ho zaživa. „Jak to, že nic?" zasyčela mu u ucha, z čehož mu naskočila husí kůže.

„Jsem v Řádu teprve týden," začal.„Nepustili mě na poradu. A nepustí mě na žádnou do té doby, dokud je nepřesvědčím o své loajalitě," vysvětlil. Alespoň v tom nebyl sám, protože Blaise tam taky nepustili.

„Tak to by ses měl víc snažit, drahoušku," zaskřípala zubama, když kolem něj konečně přestala chodit. Kdyby v tom pokračovala ještě chvíli, nejspíš by jí ty nohy vážně podkopl. Jasně.

Jak se má jako víc snažit? Co jako čekala po tak krátké chvíli? Že mu Kingsley vyžvaní všechny plány Řádu a třeba i heslo od jeho trezoru v Gringottově bance? Asi těžko. Musel však uznat, že neustálým rýpáním do většiny obyvatelů hlavního štábu si jejich důvěru fakt nezíská. A tím, že je bude pořád zabíjet pohledem taky ne. Takže ano, nejspíš by se měl trochu mírnit, ale...Merline! Tolik mu lezli na nervy! A hlavně jistá střapatá cácora, která mu pila krev už jen tím, že dýchala stejný vzduch. Ani Potter s Weasleym mu nelezli na nervy tak, jako ona a to už je co říct. A samozřejmě tam byl taky Theodore, kterému by nejraději skočil do úsměvu.

„Musíš si je získat, Draco." Vážně? Zatraceně a on si myslel, že je tam jen pro okrasu! Škoda... „A můžeš začít tím, že jim řekneš o úkrytu v Málem Visánku," pokračovala a přehnaně sladce se na něj usmála. Draco pozvedl obočí. Neměl tušení, že nějaká skupina Smrtijedů má úkryt zrovna v té malé vesničce. A hlavně... proč zrovna tam?

„Řeknu jim to," přikývl po chvíli, když na něj tázavě pohlédla.

„Hodný chlapec," zazubila se na něj, což vypadalo trochu děsivě. Poté se otočila k odchodu, aby se následně mohla přemístit, ale po pár krocích se zastavila a otočila se zpět na něj. „Málem bych zapomněla," řekla a vytáhla ze svého cestovního hábitu dvě hůlky, načež na ni překvapeně pohlédl. Odtušil, že nejspíš budou patřit Grangerové a Nottovi. „Třeba ti to pomůže," ušklíbla se a oba kouzelné proutky mu hodila. Obratně je chytl, i když to vůbec nečekal. Poté se konečně přemístila do pryč.

Draco tam stál a s nakrčeným nosem hleděl na dvě hůlky v jeho ruce. Jak šlechetné od Belly... Jenže, co má jako Grangerové a Theodorovi říct, až jim je bude vracet? Že je našel někde na zemi třeba? Víte, to jsem si tak šel po ulici a najednou puf! Vaše hůlky na zemi, věřili by jste tomu? Jo jasně. Nebo by jim měl prostě říct, že mu je dala Bellatrix? Ne, to je ještě hloupější, než to, že je našel na zemi, protože by to sotva dořekl a už by ležel na zemi v poutech.