Jeho anděl ||Dramione, FF ✅

34. Kapitola

Sotva se jeho nohy dotkly země, už na ní ležel a svíjel se v agónii bolesti. Z úst se mu vydral výkřik, načež Bellatrix mučící kletbu ještě víc zesílila. Učila ho při mučení nekřičet, což absolutně nechápal, ale ten útok zkrátka nečekal.

„Ty zrádče!" zavřískala psychopatickým hlasem, když jej konečně přestala mučit. Dvěmi rychlými kroky přišla k němu a nabrala jej špičkou boty do žeber.

„Co blázníš?" zachrčel na ni, zatímco se s bolestnou grimasou na tváři snažil postavit.

„Zradili jste mě," zasyčela na něj a Draco zaúpěl, když přišel další kopanec, tentokrát do břicha. „Ty a Parkinsonová."

„Nevím...o čem to...mluvíš," vysoukal ze sebe namáhavě.

Bellatrix se zlostně zablýskalo v očích. Poklekla vedle něj, popadla jej za vlasy a trhla směrem k sobě, načež Draco sykl bolestí. „Chceš mi říct, že se Snapovi podařilo utéct, aniž by mu někdo pomáhal?!" zařvala mu u ucha, z čehož měl Draco pocit, že bude nejspíš na jedno ucho už navždycky hluchý. Bella ho se škubnutím pustila a začala klasicky kroužit okolo něj. „Chci ho zpátky. Máš na to dva dny," zavrčela po chvíli a kousek se od něj vzdálila. „Jestli mi do dvou dnů Snapea nepřivedeš, zabiju tvé přátelé, zabiju tu malou, mudlovskou šmejdku a nakonec se zbavím i tebe stejně, jako jsem se zbavila tvé špinavé matky!"

Draco dokonale strnul. V ten moment přestal vnímat úplně všechno. Nevnímal ostrou bolest, která mu projížděla snad celým tělem. Nevnímal šílený smích Bellatrix, jejíž poslední slova mu zněla v hlavě pořád dokola, jako ozvěna. Před očima se mu mihl obrázek jeho milované matky, která umírala v bolestech způsobené zákeřnou nemocí. Tedy, tak mu to bylo řečeno. Poté se objevil obrázek Grangerové, která sebou na posteli škubala, tvář zkřivenou bolestí. Vypadala stejně jako...jako tenkrát jeho matka. A jemu to začalo docházet. Proč si té podobnosti nevšiml dřív?

Zabila ji. Zabila ji Bellatrix.

Zařval jak lev a ze všech sil se vyškrábal na nohy. Vytáhl hůlku a namířil ji na osobu, kterou v tento moment nenáviděl víc, než kohokoliv jiného. „Ava-"

„Expelliarmus!" vyštěkla čarodějka a líně mávla hůlkou. Jeho hůlka mu vyletěla z ruky a zároveň se opět skácel k zemi. Bellatrix se hlasitě rozesmála. „Jsi tak hloupý, Draco," povzdechla si a přičupla si vedle něj. Natočila hlavu na stranu, natáhla k němu paži a pravým ukazováčkem jej pohladila po tváři. „Škoda, že tě stejně budu muset zabít," řekla s hraným smutkem, zatímco on ji probodával nenávistým pohledem. „Máš dva dny."           S těmito slovy zmizela.

Blonďák hlasitě oddechoval, třásl se hněvem, který spaloval celé jeho tělo. Ta svině mu vzala matku! Zařval zplna hrdla a pěstí začal bušit do země, byť ho všechno bolelo. Po tváří mu stékaly slzy smutku, nenávisti a zoufalství.

Ta mrcha musí zemřít. A bude to on, kdo ji zabije.

***

Když se přemístil zpátky do hlavního štábu, houpavým krokem se vydal do obývacího pokoje a u toho se držel za břicho. V místnosti se s těžkým výdechem svalil na pohovku a zavřel oči. Naštěstí bolest břicha a hrudníku pomalu ustupovala. Avšak bolest srdce stále rostla.

„Jsi zpátky," poznamenala Hermiona, které si vůbec nevšiml, dost očividnou věc. Stála u krbu, na tváři měla kamenný výraz a ruce založené na hrudi.

„Ne, teprve přijdu," ušklíbl se na ni, ale pak mu úšklebek z tváře zmizel, když si uvědomil, že byla u toho, jak ho začalo pálit Znamení Zla. Muselo jí to dojít. Namáhavě se vyšvihl na nohy. „Vysvětlím ti to."