Jeho anděl ||Dramione, FF ✅

32. Kapitola

Černovlasá dívka přecházela po obrovském nádvoří Nurmengardu tam a zpět a pohledem těkala po čerstvých Smrtijedech, kteří utvořili páry a trénovali souboje. Pansy měla za úkol na ně dohlédnout.

O tom, že je Bellatrix šílená, věděli všichni. Ale ani v tom nejhorším snu by hadí královnu nenapadalo, že její šílenost dosáhne až takové úrovně, že bude chtít vyhladit mudlovskou krev. Že bude chtít svět očistit od nečarů. Ne, že by Pansy k mudlům chovala merlinví jaké sympatie, ale plán Bellatrix už se jí zdál být jako extrém. Pátrat po členech Řádu byla jedna věc, ale zabíjení nevinných mudlů po celém světě? Z toho se jí dělalo špatně.

„Jak jsou na tom?" zeptal se právě příchozí Smrtijed, který měl Pansy vystřídat a rozhlédl se po nádvoří. Neznala jeho jméno a bylo jí naprosto ukradené.

Černovláska se zastavila a zamračila se na něj. „Jak by na tom asi mohli být?" vyprskla. „Ještě před třemi dny to byli normální kouzelníci, kteří o černé magii věděli tak maximálně z knížek."

„Naučí se to," řekl rozhodným tónem. „Teď můžeš jít."

Pansy přikývla, obešla ho a zamířila do hradu. Měla svůj plán, který hodlala uskutečnit, protože...no, jejím úkolem většinou bylo hlídat vězně a teď i armádu trénujících Smrtijedů, takže to nebylo nic složitého a bylo to v pohodě. Je jí však jasné, že u těch úkolů to nezůstane a ona se vyvražďování mudlů účastnit fakt nechtěla.

Zanedlouho přišla do věznice. Přišla k cele, ve které seděl muž v černém plášti a mávnutím hůlky otevřela mřížové dveře. „Musíme být rychlý. Zvládnete to?" zeptala se a starostlivě si jej prohlédla, když se muž s námahou zvedl ze země. „Silencio!" umlčela vězně, který měl celu naproti a začal na ni cosi chrčet. „Dobře, zneviditelním vás. Držte se u mě." Po jejích slovech muž pouze přikývl, načež zmizel. Pansy se dala do pohybu, když se jí u ucha ozval jeho hlas, který říkal, že je připravený.

Po celou cestu z hradu byla nervózní, jak sáňky v létě. Srdce jí tlouklo téměř bolestivou rychlostí a měla pocit, jako by sebou měla každou chvíli třísknout o zem. Riskovala hodně. Stačila jedna jediná chyba a mohla si jít sama vykopat hrob a hodit se do něj.

„My jsme to zvládli," vydechla nevěřícně, když po několika minutách prošli bránou.

„Někam odcházíš?"

Pansy strnula. Těžce polkla a na krátký moment zavřela oči. Zhluboka se nadechla a nasadila si na tvář kamenný výraz, než se otočila. Naproti ní stál Dustin Bradley. Jednadvacetiletý kluk s vlasy černými jako uhel a pomněnkovýma očima. Vždycky když se na ni díval, měla pocit, že jí těma jeho očima vidí až duše. Tělo měl dokonale vypracované. Jeho vzhled na něm však bylo to jediné pozitivní. Jinak to byl idiot. Mířil na ni hůlkou a na rtech mu hrál arogantní úšklebek, za který by se mu nejraději prošla po obličeji.

„Ano, odcházím," odpověděla klidným, ledovým hlasem.

„Prozradíš mi kam?" položil další otázku.

„Chci se přidat k Řádu," pokrčila ledabyle rameny, jako by to bylo úplně běžné, že Smrtijedi přechází na stranu dobra.

Dustinův výraz ztvrdl a vypadalo to, že ji sestřelí nějakou kletbou, ale pak se hlasitě rozesmál a sklopil svou hůlku. A Pansy se rozesmála s ním. „To...to se ti...povedlo," vysoukal ze sebe mezi smíchem.

Hadí královna se po jeho slovech rozesmála ještě víc a připomínala spíš nějakou hyenu. „Jo to... to se mi...vážně povedlo. MDLOBY NA TEBE!"