Jeho anděl ||Dramione, FF ✅

9. Kapitola

„Co teď budeme dělat?" zasyčel na blonďáka Blaise.

Draco mu věnoval pohled, kterým mu naznačil, že je to přece úplně jasné. „Nebudeme dělat nic, Blaisi," odpověděl mrzutě.

„Takže se na to prostě vykašleme? Necháme to plavat, jen tak?" vyptával se dál Blaise a tvářil se u toho nevěřícně, snad i ublíženě, ale uvědomoval si, že cokoliv podniknou, nejspíš u toho přijdou o život, takže to byl samozřejmě nesmysl, ale zkrátka a jednoduše se snažil na to nemyslet. Možná chtěl slyšet, že mají naději, že není vše ztraceno. I když v hloubi duše věděl, že nemají vůbec nic. Jsou nahraní.

Draco se prudce zastavil a zabodl do svého kamaráda ostrý pohled. „Pokud ti to ještě nedošlo, Bellatrix o nich už ví a taky ví, že jsem jí lhal. A nejen to, hrabala se mi v hlavě a došlo jí, že jsem jí neukázal všechno! Divím se, že mě neproklela na místě."

Blaise se hluboce zamračil. Věděl, že Bellatrix chodí na procházky Dracovou myslí ráda. Do jeho hlavy se však nikdy nepodívala. Nebo o tom teda rozhodně nic nevěděl, ale to by cítil, ne?

Draco nyní vypadal, jako by nad něčím přemýšlel.

„Počkej, kam jdeš?" zeptal se čokoládový chlapec, když blonďák najednou změnil směr.

„Musím si něco zařídit," houkl přes rameno vyhýbavě a rychlým krokem pokračoval v cestě. Vlastně skoro běžel.

Blaise se za ním zamračeně díval do doby, než mu ten zatracený Malfoy zmizel z dohledu. Říkal už, jak moc nenávidí, když je tak tajnůstkářský? Nejspíš ano a řekl by to klidně znovu, protože on to vážně nenáviděl. Jsou sakra nejlepší přátelé, vždycky si říkali všechno, ale teď? Kdyby  mu kolikrát málem nevykecal díru do hlavy, nevěděl by vůbec nic.

Chápal, že se ten prokletý blonďák uzavřel do sebe. I on to koneckonců udělal, ale stál si za tím, že jsou v tom spolu a musí držet při sobě. Tohle platilo hlavně při soubojích s Řádem, když si navzájem kryli záda.

Blaise měl ale pocit, že se od sebe vzdalují. Nebo spíše, že je Bellatrix rozděluje. A to se mu ani trochu nelíbilo. Nechtěl, aby Draco zcela úplně podlehl jejímu vlivu, což se nejspíš pomalu, ale jistě daří a on z toho byl vážně na nervy. Nechtěl mít za nejlepšího přítele mužskou verzi Bellatrix. Asi by mu z toho hráblo.

Chápal, že bránit se nátlaku té šílené ženské musí být vážně obtížné. I on s tím měl problém, ale on měl tu výhodu, že na něj se Bellatrix tolik nezaměřovala, tak jako na svého synovce. Blaise jí byl víceméně ukradený a byl za to rád. Ale bylo mu líto Draca, který to měl vážně těžké po tom, co byl Voldemort zničen.

Dodnes si pamatuje ten pocit vítězství. Ten pocit úlevy, když se ten beznosý idiot rozpadl v prach. Tak jako ostatní, myslel si, že je konečně po všem a jejich životy se tak můžou pomalu vrátit do normálu. Jenže se všichni šeredně pletli.

Bellatrix šíleně zuřila a metala kolem sebe jednu kletbu za druhou a řvala u toho něco o tom, že jsou všichni banda debilů, kteří nedokázali ochránit svého pána. Obviňovala je z toho, že Pán zla byl zabit. Blaise měl tenkrát chuť jí říct, že ona taky nedělala vůbec nic a jen hloupě přihlížela, ale věděl, že by okamžitě padl na zem tuhý, jako špalek. Nicméně, Bellatrix si usmyslela, že jejich pána musí za každou cenu pomstít. A tak začala budovat novou armádu.

Ti, kteří byli pod kletbou Imperius se k ní nakonec přidali, aniž by je musela tou kletbou ovládat. A přidali se k ní ze strachu. Ostatně jako většina Smrtijedů. Ti, kteří v sobě měli alespoň trochu nějakého citu, ty si vzala do parády a udělala z nich bezcitná monstra, tak moc podobné jí samotné. Úplně jim vymazala mozky. A pak přišel na řadu Blaise a Draco.