Jeho anděl ||Dramione, FF ✅

43. Kapitola

Sedm mladých členů Řádu proti deseti Smrtijedům. A Bellatrix. Draco nyní přemýšlel nad jediným - proč se všechno musí vždycky tak pokazit? Jasně, tak nějak počítali s tím, že se tohle může stát, ale doufali, že spíš ne. Sice našli Pottera a Weasleyho, ale co z toho, když je dost možné, že všichni zemřou?

Maskování utvořili řadu podél jedné zdi a dva z nich tak zatarasili dveře. Žádná okna v místnosti nebyla. A Draco horlivě přemýšlel, jak si probojovat cestu ven. Jasně, můžou zaútočit, ale na to přesně Smrtijedi čekají. Kdyby se jim podařilo jich pár nečekaně sundat, bylo by to mnohem jednodušší. Potřebovali je nějak rozptý-

Blonďák se zasekl v půlce myšlenky a otočil hlavu na Blaise, který stál v rohu místnosti. Neměl tušení, proč zrovna tam a jak se ta vůbec dostal, ale to nebylo podstatné.

Čokoládový chlapec jeho pohled vycítil a ušklíbl se na něj. „U Merlinovi levé hnáty, to je Harry Potter!" zavřeštěl jako nějaká poblázněná puberťačka s prstem namířeným na chlapce s jizvou na čele. Pohledy všech Smrtijedů i Bellatrix se stočily na něj a Draco toho okamžitě využil a zaútočil. Ostatní členové Řádu udělali totéž. Všimli si totiž té němé komunikace mezi blonďákem a Blaisem.

Tři Smrtijedi padli omráčení k zemi. Tím útok mladých končil. Nyní už se jen bránili. Mohli se modlit, aby se na tam neobjevili další maskodržky.

„Musíme se dostat z místnosti," zavrčel Draco směrem k Pansy, která bojovala po jeho právem boku se Šedohřbetem. Hermiona byla jen kousek od nich a bravurně odrážela útok Dolohova. Blaise bojoval s Yaxleym a u toho se mu všemožně poškleboval, což Smrtijeda vytáčelo a s každou další kletbou přidal na intenzitě. Pottera a Weasleyho zaměstnávali sourozenci Carrowovi. Theo bojoval se svým otcem, kterého tak moc nenáviděl. Jen Bellatrix postávala kdesi v meziprostoru a nedělala vůbec nic. Jen s úšklebkem na tváři sledovala dění okolo sebe, což Draco vážně nechápal. To jako přišla jen tak? Na čumendu?

Zanedlouho se skupince podařilo vytlačit Smrtijedy z místnosti a nyní bojovali na široké chodbě s velkými okny, v jejichž odrazu se blýskaly barevné paprsky kleteb. Kdejaký kolemjdoucí by si mohl myslet, že na Malfoy Manoru probíhá třeba nějaká párty nebo tak.

„Tak už dost!" ozvalo se zařvání Bellatrix a pak bylo po všem. Skoro. Členové Fénixova řádu ustali v boji a vyděšeně hleděli na tu psychopatickou ženskou, která stála za Dracovými zády, jednou rukou jej držela pevně za rameno a tou druhou, ve které držela hůlku mu mířila na hrdlo. „Jste stateční, ale ne dost silní," zasyčela a pobaveně se ušklíbla. Smrtijedi, kteří mířili hůlkami na zbylé členy skupiny se začali smát.

„Ale ano, jsme," zavrčel Draco nenávistně a prudce zaklonil hlavu dozadu. Jeho mozkovna se setkala s obličejem Bellatrix a podle jejího bolestného výkřiku by si troufl říct, že jí přerazil nos. Tak jí třeba, svini.

A boj znovu započal.

Ten malý, chvilkový oddech dodal mladým členům Řádu trochu nové energie. Dolohov padl k zemi a necelé dvě minuty po něm i Yaxley. Draco si vyměňoval kletby s Bellatrix, které z nosu proudem tekla krev. Ta nenávist, kterou k ní cítil mu zatemňovala mysl. Bojoval s takovou intenzitou, jako snad ještě nikdy. Byl vyčerpaný, ale bojoval dál, jako by to mělo být naposled. I na Belle začínala být vidět únava. Byla možná silná a velmi schopná čarodějka, ale nebyla neporazitelná.

„Zpátky!" zařval Draco a skupinka sedmi mladých lidí jako na povel začala couvat, zatímco odráželi kletby. Nebyli tak daleko od hlavních dveří. Blonďáka velmi překvapilo, že na něj Bellatrix ani jednou nevyslala smrtící kletbu. Většinou nepoužívala žádnou jinou. A taky tu, kterou tehdy zasáhla Hermionu. Bylo to zvláštní. Stejně jako to, že nezavolala další Smrtijedy.