Jeho anděl ||Dramione, FF ✅

41. Kapitola

Pětičlenná skupinka seděla ve velké jídelně na Zabini Manoru se zadumanými výrazy na tvářích a ohnivá whisky tekla proudem. Jestli to takhle půjde dál, nejspíš se budou muset jít léčit, neb už to začíná zavánět závislostí, ale jejich křeč. Nicméně, byli ztracení ve svých myšlenkách, ale všichni přemýšleli nad tím samým. Tedy, asi kromě Blaise, protože...

„Proč si nikdy nikdo od zlaté rybky nepřeje neomezený počet přání?" přerušil ticho chlapec s tmavou pletí a získal si tak pozornost ostatních. Ti na něj pohlédli, jako na idiota.

„Vážně, Blaisi?" pozvedla obočí Pansy.

„Tvoje hlava je plná hovadin," zamručel Draco a kopl do sebe celý obsah whiskovky, načež si nalil dalšího panáka zlatavé tekutiny. Theo se k tomu raději nijak nevyjadřoval, jen zakroutil hlavou a také vyprázdnil svou sklenici. Hermiona se už dobrých několik hodin nevyjadřovala vůbec k ničemu. Jen prostě seděla, přemýšlela a nasávala jednoho panáka za druhým. Ochmelka jedna. S jistotou na protialkoholním skončí, jako první.

Každopádně byli pěkně v háji, jak před necelou půl hodinou pronesl do ticha Theo, načež na to Blaise odvětil, že on by byl teda raději v pěkném háji a pak už zase seděli v tichosti, než čokoládový chlapec pronesl tu otázku ohledně zlaté rybky.

To, že Pottera a Weasleyho unesli bylo naprosto jasné a nikdo nevěděl, co s tím. Stejně tak, jako nevěděli, zda jsou chlapci vůbec ještě mezi živými. Nebo kde jsou? Drží je na Malfoy Manoru nebo v Nurmengardu? Nebo úplně někde jinde? Co by měli zatraceně dělat? Ostatní skupiny byli merlinví kde a zda zajali ještě někoho dalšího, to bylo také velkým otazníkem. Padl z nich někdo? Ta nevědomost byla vážně frustrující.

Nemohli ani nikoho kontaktovat. Soví pošta byla příliš nebezpečná, obzvlášť, když byli blízko Malfoy Manoru. Jen by se tím prozradili. Zkrátka žádný jiný způsob, jak dát vědět některé ze skupin, prostě neexistoval. Ani to, že Pansy má lidi, kteří mají lidi, a ti lidi - bla bla bla, jim k ničemu nepomůže.

Vrátit se do hlavního štábu byl nesmysl kolosálních rozměrů, neb se tam beztak zabydleli maskovaní, kteří vyčkávají, zda se tam objeví někdo z Řádu. Lasturová vila také nepřipadala v úvahu, protože její obyvatelé se též přemístili někam do pryč, takže by jim to bylo k ničemu. Mohli teda jen čekat, aniž by vlastně věděli na co, nebo se vydat Pottera a Weasleyho hledat. Jenže, pokud zůstanou a nebudou dělat vůbec nic, nejspíš je zaživa rozežere ta příšerná frustrace, která se do nich zakousávala, jako Ronald do kuřecího stehýnka. A pokud by chtěli vyrazit na záchranou akci dvou členů Zlatého tria, mohli si místo toho zrovna sepsat poslední vůli a navzájem se pozabíjet. Toť k jejich možnostem.

„Musíme něco udělat," povzdechl si Theo po chvíli a prsty si promnul oči.

„A co podle tebe máme dělat?" zeptal se Draco poněkud uštěpačným tónem.

„Souhlasím s Theem," řekla Pansy, když černovlasý chlapec pouze pokrčil rameny. Blaise po jejích slovech přikývl na náznak, že on s tím taky souhlasí. „Nemůžeme tady jen sedět a nedělat nic."

„To je jako chcete jít hledat?" pozvedl jedno obočí Draco a sjel své zmijozelské přátelé nevěřícným pohledem.

„Máš snad lepší napád?" pozvedl tázavě obočí Blaise.

„Rozhodně se nechci nechat zabít jen proto, že se Potter a Weasley nechali chytit," odsekl blonďák. Pansy zakoulela očima, Blaise a Theo se na něj zamračili a Hermiona vypadala, jako by o jejich rozhovor nejevila žádný zájem.

„Kde by mohli být?" zamumlal zamyšleně po chvíli Theo.

„No, napadá mě Nurmengard?" navrhla Pansy. „Nebo tvoje sídlo," dodala a upřela  pohled na Zmijozelského prince.