Pohlcena vodou

Prolog 2

Bolelo ji celé tělo a hlava jí až nepřirozeně tepala. Chtěla se vyvléknout ze spárů té hrozné bolesti, ale nevěděla jak. Nevěděla pořádně ani, kdo je. Jakmile padla do rozbouřených vod, cítila, jakoby se celé její tělo roztříštilo na malé kousíčky a stávaly se součástí oceánu. Její život ji rychle opouštěl a ona až nebezpečně toužila po tom, aby mohla žít. Chtěla něco v životě dokázat a nezemřít nadarmo, bohužel jí však nebylo dopřáno. Vše kolem ní najednou zčernalo a ona cítila, že její krátký bezvýznamný život je u konce. Nechci zemřít...

Myslela si, že je opravdu mrtvá, když v tom najednou, jakoby se vzbudila ze zlého snu. Zhluboka se nadechla a otevřela oči dokořán. Opravdu musela zemřít, neboť se nacházela stále pod vodou. Všude kolem byla jen tma a ticho. Nevěděla jak, ale byla klidná a věděla, že se jí nic nestane. Jakoby se probudila do nového dne a předchozí den nechala minulostí. Gerberie. Uslyšela své jméno, které se rozléhalo vodami. Nevěděla, komu tento hlas patří, ale svým způsobem ji k sobě lákal. Chtěla vědět, čí je ten líbezný hlas.
„Kdo je to?" promluvila do prázdna a sama zůstala překvapená, jak to, že může mluvit pod vodou. Vždyť ani není možné, že pád z takové výšky přežila.
„Vítej v mé říši, Gerberie." Najednou se hlas ozval až příliš blízko a ona se otočila. Před sebou spatřila nádhernou ženu, která byla oděna do modrostříbrných šat, které by jí jistě záviděla i šlechta. Gerberia nebyla schopna slova. Žena se na ni usmála a pokynula jí, ať připlave blíže.
„Jmenuji se Oceánie, jsem vládkyně vod. Prozraď, proč jsi nemohla odejít k bohům? Čím je způsobena tvá touha po životě?" zeptala se vládkyně přívětivým hlasem Gerberie. Připadalo jí, že hlas Oceánie ji hladí po tváři a konejší.
„Chci v životě něčeho dosáhnout, nezemřít nadarmo." Řekla dívka zoufale a ráda by vládkyni vysvětlila více důvodů, ale Oceánie, jako by dívce četla myšlenky se na ni usmála a pomalu se přibližovala.
„Žehnám ti, Gerberie, dcero oceánů." Vyslovila vládkyně a v tom okamžiku se všude začalo objevovat světlo, které stále nabíralo na intenzitě, až byla Gerberia nucena zavřít oči. Náhle však světlo zmizelo a dívka cítila, jak jí vlasy čechrá vítr. Zmateně otevřela oči a rozhlédla se kolem. Nyní byla na pláži a onen útes se nacházel nedaleko od ní. Mohla vidět vojáky, kteří odcházeli přesvědčeni, že dívka, jež měli za úkol chytit, již není mezi živými.

Gerberia byla zmatená a toužila po odpovědích, ale čím více otázek přibývalo, tím více se dívce zkreslovaly vzpomínky na minulý život. Oceánie zachránila Gerbeii před bytostí, jež se báli všichni živí. Totiž smrti. Viděla v dívce obrovský potenciál a sílu, kterou postrádali běžní smrtelníci. Vládkyni také nemohlo uniknout, jaké rozhodnutí byla dívka ochotna podstoupit, aby unikla oprátce. Dobrovolně si zvolila vodu, i když šance na přežití nebyla žádná, stejně věřila, že přežije. Že musí přežít. Oceánie sice nikdy neušetřila ničí život, ale tuto dívku nemohla nechat zemřít. Neznámý hlásek jí našeptával, že tato dívka má toho spoustu před sebou a svůj osud nemá ještě určený. Zachránila dívce život a k tomu jí udělila dar. Dar, který by jí měl v životě pomoct. Oceánie se totiž rozhodla, že Gerberia se stane její dcerou.

Svými kroky nechávala stopy v písku, které se však každou vlnou vypařily. Cítila se jinak, zvláštně. Jakoby to už ani nebyla ona. Její vzpomínky na minulý život se jí zkreslovaly a ona cítila, že se něco mění. Že ona se mění a stává se jiným člověkem. Mysl se jí stále více zamlžovala a ona věděla, že každou chvíli padne k zemi únavou. Každý krok pro ni byl jako dýka, ale i přesto si nedovolila zastavit, dokud nebude v bezpečí.

Věděla, že nyní se vše změní. Již nebude ta stará Gerberia, dcera pekařky a kováře. Nyní její život nabírá nový směr a je jen na Gerberii, jaký směr si zvolí. S posledními silami dívka padla k nejbližšímu stromu a propadávala se, ač nechtěně, do černočerné tmy. Ovšem poslední myšlenkou, která jí proběhla hlavou, byl nový začátek. Nový život.