Pohlcena vodou

Epilog

Nymfy si štěbetaly a posílaly zprávu dál a dál. Vlny na vodní hladině plakaly a zprávy předávaly vodním ptákům, kteří smutnou píseň zpívali do krajin.

Tělo dívky se neslo vodami do oceánu.
„Gerberie," Oceánie pohladila tvář dívky a ta se zhluboka nadechla.
„Gerberie," opět šeptla vládkyně a dívka pomalu otevřela unavené oči.
„Zemřela jsem?" zeptá se a pohlíží do tváře ženy, jež jí už jednou zachránila život.
„Téměř, dítě. Voda tě odnesla až ke mně a perlový náramek ochránil." Odpověděla žena a přívětivě se na dívku usmála.

Gerberia netušila, co se to s ní děje. Byla slabá, unavená a netoužila po ničem jiném, než ulehnout do měkkých peřin a spát.
„Projevila jsi obrovskou odvahu, naplnila jsi svůj osud. Tvá cesta je u konce." Pronesla vládkyně a přiložila ruku k dívčinu břichu.
„U konce?" Šeptla dívka a žena přikývla.
„Za tvou odvahu a pomoc lidu ti nabízím život po mém boku bez starostí, stárnutí a utrpení. Nikdy nezemřeš a budeš pociťovat jen štěstí a radost." Pronese žena, a pohlédne na rozdivočelé nymfy, jež tancovaly na vlnách.
„Děkuji, ale musím odmítnout. Život u vás je jistě sen každé lidské bytosti, ale... Chtěla bych se vrátit a zjistit, kdo doopravdy jsem." Pronesla dívka a před očima se jí objevila tvář jejího krále.
„Je to opravdu tvé přání? Můžeš zde zůstat se mnou, stát se Nymfou. Nikdy by tě nic netrápilo, byla bys šťastná." Podotkne vládkyně a dívka se vděčně usměje.
„Děkuji, ale šťastná mohu být jen na zemi s-," zarazila se a pohlédla na vládkyni, která se usmívala.
„S mužem, jenž získal tvé srdce." Doplnila žena a dívka nesměle přikývla.

„Dobrý tedy. Splním ti tvé přání, ale bude to naposledy, co ti pomůžu. Budeš obyčejná dívka, bez darů, jež ti byly dány." Řekne žena a dívka přikývne.
„A vrátí se mi mé vzpomínky?" zeptá se dívka a žena přikývne.
„Ano, dítě. Budeš stejná dívka, jakou jsi byla před naším prvním střetnutím. Budeš mít své vzpomínky a dostaneš odpovědi na své otázky, ovšem odpovědi, které získáš, nebudou takové, jaké bys očekávala." Odpoví Oceánie a dívka přikývne.
„Ano, je to mé přání." Poví rozhodně dívka a v tu chvíli se jí před očima objeví světlo. Tak pronikavé světlo, až byla nucena zavřít oči.

Znala ten pocit, byl jí povědomý. Cítila teplo ve svém těle a její rány, jež utrpěla v boji, hořely. Zacelovaly se a dívka na chvíli ztratila vědomí.

Jakmile však otevřela oči, uviděla nad sebou nebe. Cítila vánek, jenž ji hladil po pokožce, a dívka se zhluboka nadechla. Opět byla tady, byla na pláži, kde se podruhé zrodila. Věděla, že se mnoho věcí nyní změní, ale byla ochotná vše z toho přijmout.

Nyní věděla, kým kdysi bývala. Věděla, jaká je její minulost a také věděla, co chtěla a musela udělat. Jednou se pomstím. Prolétla jí myslí slova, jež si jako malá slíbila, že splní. Bylo to v den, kdy dceru odvedli od své matky a odsoudili ji k smrti. V den, kdy skončilo dívčino dětství.

Druhý díl již brzy...