Pohlcena vodou

16.

Když konečně králova skupina uviděla pevninu, na jejich tvářích se objevil šťastný úsměv. Obzvláště na té od Diega, jelikož tento mladý muž zjistil, že život námořníka zřejmě nebyl pro něj. Mnozí byli ještě ve tvářích zelení, jelikož v podvečer se vítězství a výprava zapíjela pořádnou dávkou rumu. Ani Gerberia nemohla říci, že byla pozadu, ale jako jedna z mála myslela také na dnešní den, a proto jí nebylo špatně od žaludku.

Všichni si nedočkavě prohlíželi hranici Esteopolisu a snažili se toho z této krajiny zapamatovat co nejvíce, neboť ani jeden z členů skupiny v tomto království nebyl.
„Těšíš se?" ozve se vedle dívky králův hlas a sám se zahledí do dálky.
„Ano i ne." Odpoví stručně dívka, jelikož ani ona sama odpověď na tuto otázku neznala. Jak by se mohla těšit na jistou smrt v tomto království? Museli být více než opatrní a moc dobře to nevěděli.

Jakmile loď byla dostatečně blízko pevniny, králova skupina skočila do moře, jelikož loďku si vzít nemohli. Nemohli riskovat, že by loďku někdo našel. Byli od břehu sotva dvacet metrů a plavali, co jim síly stačily. Jen Gerberia se procházela po vodní hladině a suchou nohou předháněla ostatní plavce, kteří se na dívku nevěřícně šklebili.
„To není fér." Uslyší zoufalého Diega a sama pro sebe se usměje. Jakmile se dívčiny boty dotknou pevné země, slastně si povzdechne. Jak dlouho již nestála na pevné zemi?

„Ty si v klidu vykračuješ po vodě a jsi suchá a my tady musíme ždímat oblečení." Stěžuje si dále Diego a ostatní muži se rozesmějí.
„Závist je zlá vlastnost." Podotkne pobaveně Matyes a sám si začne ždímat košili. Dívka se ušklíbne a zakroutí rukama, čímž všechny muže vysuší.
„To si to nemohla udělat dřív?" vytkne král opět dívce a ta se usměje, jelikož to samé řekl také její přítel Dragan, když jej naposledy celého promáčela vodou z řeky.

Gerberia jen pokrčila rameny a vydala pomalým krokem do zdejšího lesa. Nikdo tento les neznal, a tak musel Maxim, náš stopař, vytáhnout mapu.

„Nacházíme se zde, takže pokud půjdeme tímto směrem, nikoho bychom neměli potkat, a také za dva dny bychom měli dorazit do nejbližší vesnice." Maxim ukazuje na mapu, na níž se zobrazuje obrovské království. Esteopolis bylo opravdu obrovské království, dokonce větší než Thorenson a Yeston dohromady, ovšem obyvatel mělo méně, neboť lidé raději před Thoranem prchali pryč.

„Vyrazíme. Jídlo nám pomalu ubývá, takže jakmile budeme u vesnice, jeden z nás půjde nakoupit." Pokyne král a všichni souhlasně přikývli a rozešli se za Gerberií, která skupinu vyčkávala o pár metrů dále.

Lesem procházeli, dokud slunce nezačalo zapadat. Les byl opravdu obrovský a skupina neměla za sebou ani polovinu cesty k vesnici, ač byli rychlí. Na koni by jim to snad trvalo jen necelý den cesty, ovšem ty museli zanechat v přístavu. Gerberia neustále přemýšlela, jak se asi její koňský přítel má, ovšem tyto myšlenky se snažila vytěsnit, neboť měli před sebou důležitý úkol a nacházeli se na nepřátelském území.

Cestou míjeli také značky s lebkami, aby se otočili a odešli, které tady zanechal prchající lid jako varování. Jak rádi by to udělali, opravdu ano, ovšem nemohli. Král musel zachránit svého bratra a také své království.

„Tady zastavíme a uděláme tábořiště. Rikko, Kile, přineste dřevo, ostatní si najděte místo na přespání." Pokynul král a všichni udělali tak, jak pravil. Neměli kolem sebe velké rozestupy. Většina se snažila být co nejblíže ohni, aby jim nebyla večer zima. Den byl v Esteopolisu teplý, dokonce ani v Thorensonu nebývá takové teplo, ovšem noci byly poměrně chladné.

Gerberia si našla místo hned u ohně blízko krále. Ani nevěděla proč, ovšem chtěla mu být nablízku. Za těch pár dní si na něj již zvykla a možná to nebylo to jediné.
„Půjdu se projít. Cítím, že je blízko voda." Oznámí dívka a král jen přikývne a vrhne se do rozdělávání ohně, co jej naučil otec.