Pohlcena vodou

4.

„Odkud tedy pocházíte, Gerberie?" zeptá se král po chvíli tance a Gerberia přemýšlí, co by odpověděla. Vždyť ani ona sama nevěděla, odkud pochází.
„Z Namindie. Jistě jste o té zemi slyšel. Máme úchvatné koně." Odpoví dívka první, co ji napadne a král překvapeně pozvedne obočí.
„Jistě. Je to dálka. Cesta vám jistě musela dlouze trvat." Namítne král a Gerberia přikývne.

„Prozraďte, jaký nosíte titul?" zeptal se král a prohlížel si tvář dívky, s níž tančil. Byla mu známá, nevěděl, odkud by ji mohl znát. Byla něčím zvláštní.
„Lady Gerberia de Bell," odpověděla a doufala, že jí to král uvěří.
„De Bell? Znám sestry, které nesou toto příjmení. Jsou snad vaše příbuzné?" zeptal se král. Neměl ty sestry rád. Naštěstí jej chodívaly navštívit jednou do roka a to jen na ples, který se každoročně pořádá na počest jeho narozenin. Nikdy nebyl na takové slavnosti, ovšem byly nutné a on to zkrátka musel přetrpět.
„Hodně vzdálené příbuzné. Nemůžu však popřít, že bych byla raději, kdyby mými příbuznými nebyly." Zasměje se dívka při vzpomínce na dívku, která vyváděla, když jí sestra poničila šaty.
„Tak vidím, že tento názor nemám jen já." Podotkne král a také pozvedne koutek svých úst.

Tanec skončil a Gerberia v doprovodu krále mířila na prohlídku zámku. Doufala, že se také dostanou ke královské klenotnici.

Cestou si povídali a dívka byla překvapena, že král je vlastně docela příjemný společník, což rozhodně nečekala. Naposledy, když se setkali, působil úplně jiným dojmem. Možná to bylo rozdílem společnosti, který nejspíše u něj hraje důležitou roli.

Král Gerberii popisoval každou část zámku a z vyprávění bylo vidno, že je na svůj domov patřičně hrdý, což se nebylo čemu divit.
„A tady se nachází královská klenotnice." Podotkl u posledních dveří, u kterých stálo mnoho vojáků.
„Vskutku by mě zajímalo, zda je vaše klenotnice tak majestátná, jako vaše město." Podotkla Gerberie schválně a rychle pokračovala dále v cestě.
„Chtěla byste ji vidět na vlastní oči?" zeptal se král, což ona očekávala a ušklíbla se. Když však k němu pohlédla, na tváři jí pohrával úsměv.
„Pokud by vám to nevadilo." Odpověděla a král poručil strážím, aby odemkli dveře. Byly vskutku výborně zabezpečeny, což Gerberia předpokládala, ale nečekala, že až takovým způsobem. Jakmile vstoupili do místnosti, Gerberii se zatajil dech. Místnost byla opravdu obrovská a všude byly truhlice se zlatem, drahokamy... Vše, co vám na mysl přišlo. Opravdu netušila, že je království až tak bohaté.
„Páni." Vypadlo z Gerberie a král se ušklíbl. Dalo by se říct, že i on sám byl pyšný na svůj majetek, ale nebyl to zachmuřený muž, který myslel v prvé řadě na peníze.
„Úchvatné, nemyslíte?" zeptal se a Gerberia se zasmála.
„Jde vidět, že jste pyšný na svůj majetek a rád to ukazujete světu." Zkonstatovala dívka a král se na ni překvapeně podíval.
„To ano, vždyť peníze jsou v životě důležité." Řekl král, ale spíše proto, že jej zajímalo, zda je pro dívku ze všeho nejdůležitější bohatství. Znal mnoho šlechticů a dam, kteří byli zaměřeni především na peníze.
„Možná ano, ale štěstí si za ně nekoupíte. Peníze jsou spíše prostředek, který zamlžuje lidem zdravý rozum. Jsou pro mnohé spásou, ale naopak i záhubou." Odpověděla Gerberia s úsměvem a očima hledala klenot, pro který se zde vydala.

Krále její odpověď mile překvapila. Opravdu nečekal, že dívka stojící před ním, bude taková. Procházeli klenotnicí a král přemýšlel, zatímco dívka stále hledala onen klenot. Najednou ji něco přimělo se podívat před sebe. Neuměla si to vysvětlit, ale něco ji táhlo dopředu. Pomalu se dostali až na konec místnosti, kde byly police s velice drahými šperky. Její oči rychle hledaly to, po čem prahly, dokud na kraji police nezahlédla svítivě modrý šperk. Přešla k polici a dělala, že si pečlivě šperky prohlíží, zatímco král si prohlížel ji.
„Líbí se vám?" zeptal se král a dívka přikývla.
„Jistě, jen mě zajímá, odkud toto všechno máte. Pochybuji, že muže jako jste vy, zajímají šperky." Podotkla Gerberia a pohlédla na krále.
„To víte. Kořisti z válek, ovšem většina je zásluhou mého otce." Odpoví a v mysli se mu vybaví obraz jeho otce, který jej vždy káral, když se jako chlapec stále schovával v klenotnici a hrál si. Dívka mezitím přešla až ke konci, kde se nacházel modrý šperk, pro který zde přišla. Neměla však moc času si jej prohlížet. Věděla moc dobře, že je to on, cítila to v hloubi duše.

Pohlédla opět ke králi, ale ten byl ztracen ve svých myšlenkách a nepřítomně hleděl před sebe. Měla tedy možnost. Obratně během sekundy vzala šperk a schovala jej do skryté kapsy na boku šat. Sama žádala švadlenu, aby ji tam přidělala, i když žena nevěděla, proč tak neobvyklé přání dívka měla. Dívka hned na to přešla ke králi a vytrhla jej z myšlenek.
„Můžeme pokračovat?" zeptá se s úsměvem a král potřepe hlavou a nastaví dívce rámě.
„Jistě, následujte mě." Odpoví a vydají se dál prohlídkou zámku.

Gerberia cítila, jak její srdce zběsile buší a adrenalin jí z krve vyprchává. Nevěřila, že před zrakem krále dokáže šperk ukradnout. Bylo to až přespříliš snadné.

Po nějaké chvíli se opět společně vrátili do sálu, kde je již čekala nedočkavá princezna.
„No vám to trvalo." Protočí hraně očima a král se ušklíbne.
„Vaše Výsosti." Zazní mužský hlas vedle krále a Gerberia se s bušením srdce otočí za hlasem. Byl to velitel stráží.
„Mohl byste na chvíli?" S naléháním v hlase žádá velitel a král s povzdechem a krátkou omluvou opouští princeznu s dívkou a vydá se za velitelem. Gerberia je chvíli pozoruje a zdá se, jako by řešili vážný problém.
„Tak jak se ti líbí zámek?" zeptá se princezna nadšeně a dívka se k ní s úsměvem otočí.
„Je úchvatný." Odpoví Gerberia a princezna se poohlédne.
„Nikomu ani muk, ale slyšela jsem, že sestry Bellovi přepadl zloděj a zabil jejich stráž." Šeptne princezna směrem k dívce, které hned na to zmizí úsměv z tváře.
„Cože? Jak to víš?" zeptá se dívka a zahledí se na krále s velitelem, kteří se mračí.
„Od velitele. Prý jim ukradl pozvánku, aby se vetřel na dnešní ples, ale moc tomu nevěřím." Zasměje se a Gerberii se vytratí barva z tváře.
„Ach tak. Omluvíš mě na chvíli prosím?" zeptá se Gerberia a princezna přikývne.
„Jistě. Já stejně musím za matkou." Odpoví a v mžiku zmizí v davu.
„Čas zmizet." Šeptne dívka sama pro sebe a urychleně se vydá ke dveřím. Naposledy se ohlédne po místnosti, kde se také začali shromažďovat stráže a odejde z místnosti tak, aby nikdo nepojal podezření.

Jakmile je venku ze zámku, uvidí Nera, u kterého stojí voják a hlídá jej.
„Děkuji." Poděkuje mu Gerberia a naskočí na koně.
„Přeji hezký večer." Pokloní se mladý voják a Gerberia na nic nečeká a rozjede se pryč ze zámku.

„Kde jsou sestry de Bell?" zeptá se král podrážděně a velitel jej vede do jeho pracovny, kde nyní čekají obě dívky.
„Vaše výsosti." Ukloní se okamžitě, když zaznamenají příchod krále.
„Mluvte. Co se stalo?" Vyzve je král a dívka se zničenými šaty se ujme slova.
„Byli jsme na cestě na Váš ples, když nás přepadla. Zabila naši stráž a ukradla pozvánku. Jednu nám nechala a zmizela. Jen tak. Dokážete to pochopit? Ještě nikdy se nám nic podobného nestalo, to je skandál." Vyšilovala a král neměl trpělivost a přerušil ji.
„Veliteli, prohledejte celý zámek, je-li to tak, musí tady někde být. Nesmíme ji nechat utéct." Rozkáže král a velitel přikývne a odejde.
„Je to opravdu nepříjemná situace, za což se omlouvám. Jistě uvítáte, když vám přivedu společnost." Řekne král a dívky se na sebe zmateně podívají.
„Jakou společnost?" zeptá se druhá z dívek.
„Vaši vzdálenou příbuznou. Lady Gerberii de Bell." Odpoví král a dívky se zasmějí.
„To by mě zajímalo, kdo to je, protože nikoho takového neznám." Řekne dívka se zničenými šaty a král se zmateně zamračí.
„Chcete mi snad říci, že Lady Gerberia není vaše příbuzná?" zeptá se král a dívky zakroutí hlavou.
„To ani náhodou. Žádnou takovou příbuznou nemáme, to vím jistě." Odpoví dívka a král se ještě více zamračí. Kdo byla tedy ta žena?

„Odveď dámy do jejich komnat. Pro dnešní večer budou našimi hosty." Přikáže král jednomu ze stráží a ten se ukloní a odvede dívky z místnosti. Král se stále mračí a snaží se pochopit celou situaci. Lady si byly jisté, tak kdo byla ta záhadná dívka? Ozve se klepání na dveře a do královi pracovny vejde velitel spolu s dalšími vojáky.
„Je pryč, můj králi." Řekne hned při vstupu a král se narovná.
„A Lady Gerberia?" zeptá se král a velitel se zamračí.
„Obáváme se, že ona zlodějka se vydávala za Lady Gerberii." Odpoví velitel a královi se rozšíří oči poznáním. Náhle již věděl, koho králi Lady připomínala. Byla to ona. Dívka, již srazil na trhu, a kterou potkal na kopci za městem. Byla to ta zlodějka.