Pohlcena vodou

24.

„Rychle, pojďte," zašeptal Felix, jakmile se dostali do města. Gerberia opatrně všechny muže pustila a sama se vydala spolu s dalšími na obhlídku, zda je někdo nemůže náhodou zahlédnout. Naštěstí hostinec, kde dneska měli přečkat noc, byl hned u řeky, tudíž byla minimální šance na to, aby skupinu někdo uviděl.

Dívka byla unavená, jelikož cesta pod vodou ji vyčerpala natolik, že sotva stála na nohou. Těšila se na to, až bude moct konečně ulehnout a chvíli si odpočinout, než to všechno započne.
„V pořádku?" zeptá se Matyes, když uvidí dívku, jež si opět zívla.
„Ano, jen jsem unavená." Odpoví a sleduje poslední muže, kteří zadním vchodem vcházejí do hostince. Všimla si také starší paní, která bude nejspíš ona hostinská, jak objímá Felixe. Gerberii se zdálo, že se ti dva znají snad věčnost.

„Gerberio," uslyší jakoby z dálky své jméno a lehce sebou trhne.
„Gerberio," opět. Rozhlédne se kolem sebe se snahou zachytit nějaký pohyb nebo snad někoho, komu tento hlas patří,
„Děje se něco?" zeptá se zmatený král a sám se rozhlédne kolem sebe.
„Neslyšel jsi něco, nebo spíše někoho?" zeptá se nepřítomně dívka a uslyší tiché šeptání.
„Přijď za mnou, dcero vod." Uslyší opět a snad i viděla mlhu, jež se táhla ulicí. Něco jí našeptávalo, že má mlhu následovat. Nedokázala ten pocit popsat. Byl jí tolik známý, ovšem zároveň tak cizí, až ji to samou mátlo. Tiché šepotání ji k sobě vábilo a ona se ocitla jako v transu.
„Rio," ozve se ustaraný hlas krále, jenž na dívku zkoumavě pohlíží.
„Za chvíli přijdu. Jdi do hostince." Odpoví nepřítomně dívka a pomalu se rozejde za mlhou.
„Rio, co to děláš?" zeptá se tentokrát Diego, který čeká u dveří hostince na svého pána.
„Běžte, za chvíli se vrátím." Odpoví dívka úsečně a kráčí dál.

Matyes netušil, zda má dívku následovat, nebo jít se svým přítelem do hostince. Pokoušel se udělat krok k dívce ve snaze jí zabránit v jejím počínání, ovšem něco mu to nedovolovalo. Jakoby jej vlastní tělo neposlouchalo.
„Budeme jí muset věřit." Řekl nakonec, když se dívka ztratila v ulicích.
„Nikdy mě nepřestane udivovat," zašeptá Diego a zavírá za králem dveře.
„To nikoho."

Gerberia kráčela ulicemi dál a samu ji překvapilo, že venku není ani živáčka. Ulice byly vylidněné a zely prázdnotou.
„Pojď blíže, dítě. Jen pojď," uslyší opět onen hlas. Mlha se pomalu ztrácela a odhalovala menší domek, jenž měl pootevřené dveře. Bylo to zvláštní, ovšem dívka stále zmatená věřila svým instinktům a mířila k tomu domu.
„Pojď dál," ozve se ženský hlas, když dívka stanula před dveřmi. Vše, jakoby se vyjasnilo a dívka byla konečně schopna plně vnímat realitu.

Pomalu vkročila do domu a zavřela za sebou dveře. Ucítila závan bylinek a také něčeho, co nedokázala pojmenovat, ovšem vůně byla matoucí.
„Posaď se, dítě," konečně se odváží otočit a sama pro sebe se usměje.
„Vy jste ta stařenka, kterou jsem měla najít?" zeptá se dívka, i když je jí odpověď jasná. Pozorně si prohlédla stařenku a sama netušila jak, ale věděla, ji odněkud zná. Byla jí tolik povědomá, ovšem odkud ji mohla znát?
„Ano, jsem to já, a také máš pravdu. Kdysi jsme se znaly." Potvrdí dívčinu domněnku a pokyne jí, aby se posadila.

„Proč jsem vás měla najít? Proč jsem tady?" zeptá se zmateně dívka a stařenka se usměje. I ten úsměv jí byl tolik povědomý. Kdo však je ona stařenka?

„Máš veliký dar dítě, i tvá matka to viděla," poví stařenka a sama pomocí dřevěné hole vstane.
„Nosíš sebou velké břímě," pokračuje a z menšího stolku vyndává pergament, který dívce podá.
„Co je to?" zeptá se dívka a opatrně si jej prohlíží.
„Kdybych ti to řekla, sama bys mi to neuvěřila, ovšem to, co stojí na pergamenu je důležité, neboť na tom závisí osud všech lidí." Odpoví stařenka a dívka netuší, co tím myslí.
„Čti," pokyne dívce a sama si ji prohlíží. Naposledy ji viděla jako malé neposedné dítě, jež se honilo za matčinou sukní. Tolik vyrostla a také zmoudřela...

Dítě, jež uprchlo před zoufalstvím,

bude tím, jež přinese naději.

Síla se zrodí z nejslabších.

Svobodu přinesou pronásledovaní.

Zvěř z lesů se odvrátí a uprchne,

až spatří přicházet dítě osudu,

aby mu uvolnila cestu.

Král, jež sám se považoval za bytost jen o stupeň nižší než bohové,

hrdí na svou moc nad nebesy a zemí.

Jeho dychtivost sílí,

však jeho moudrost strádá.

Baží po větší a ještě větší moci,

a pro ni drtí bezbranné.

Z beder království,

ze sklíčenosti a prázdnoty,

z piklů vládců,

z obav panen,

zrodí se nová naděje.

Na druhé straně smrti,

za velkou propastí,

kde hlad požírá duše,

jejich slzy zhyhou.

Korunovaní i ubozí,

slova i meč společně zaútočí,

jako oslepující hvězda svržená z nebes.

Dlouhé bude čekání, avšak příslib je předčí,

že přijde ta jménem Gerberia,

jejíž sémě vykvete a život bude obětován pro naději,

že zachrání ty vaše.

Dívka netušila, co přesně ta slova znamenají, ovšem tušila, že tato slova byla psána o ní.
„Nerozumím tomu," povzdechla si dívka, ovšem to, co řekla, nebyla tak úplně pravda. Pochopila ta slova, ale nechtěla si je připustit.
„Ale ano. Je to tvůj osud, Gerberio. Musíš zachránit tuto zemi. Proto jsi dostala druhou šanci, proto máš dary," namítla stařenka a vzala dívku za ruku.
„Jsi výjimečná dívka, Rio. Nikdo nedokáže to, co ty. Nezáleží na tom, zda máš dar nebo ne. Důležité je to, co máš uvnitř. Musíš si věřit, musíš poznat svůj vnitřek, svou duši, svou mysl. Máš za sebou dlouhou cestu, ovšem stále nekončí," usmála se na dívku a v jejích očích spatřila strach. Byla statečná, opravdu byla. Vše špatné uzavřela hluboko v mysli a nepřipouštěla to. Nechtěla myslet nad zlými věcmi, dokonce se přestala soustřeďovat na svou minulost. Jelikož pokud se vám nedostává odpovědí, přestanete se ptát.

„Co když to nezvládnu? Nemůžu připustit, aby tato výprava selhala. Nemůžu se dívat na to, jak lidé, kteří bojují za svou svobodu, umírají, nemůžu-," zarazila se a cítila, jak se celá klepe. Proč se jí to děje? Proč teď? Cítila, jak temnota v její mysli získává nadvládu. Vše, co bylo doposud uzamknuté několika zámky, se dostávalo ven tak urputně, až dívka neměla sílu s nimi nadále bojovat.
„Poddej se tomu, Gerberio. Musíš být silná, ovšem pokud máš vyhrát tento boj, musíš otevřít svou duši a přijmout samu sebe. Nezaháněj už ty démony, bojuj s nimi. Jen tak budeš silná, jen tak můžeš uspět ve své výpravě." Šeptala směrem k dívce a stále její ruce nepouštěla.
„Jak to mám ale udělat? Jak?" klepal se dívce hlas a dech se zrychlil.
„Musíš otevřít svou duši, dítě," odpověděla jí stařenka a jako na povel obě zavřely oči. Stařenka začala odříkávat slova, jež jí celé ty roky ležely v paměti. Stále je opakovala dokola. Snad to bylo kouzlo, snad jen utěšující slova, ovšem dívka cítila, jakoby se ztratila ve své hlavě. Cítila, jak sebou lehce škube při každé tupé ráně v její mysli. Ten vnitřní boj, jenž se zdál být nekonečný.

Nevěděla, co momentálně cítí, nebo co by se snad mohlo dít kolem ní. Stále se propadala do neznáma a nemohla najít cestu ven. Hlasy, jež kolem ní proplouvaly, se umocňovaly a ona už to dál nedokázala vydržet. Bylo to nesnesitelné, ovšem stále to byla ona. Akorát s tím rozdílem, že konečně vyplouvala na povrch celá její osobnost. Vše, co po celou dobu skrývala a uzamkla hluboko v mysli, se nyní dostalo napovrch a snažilo se probojovat do popředí.

Trvalo to snad věčnost, možná jen sekundy, ovšem to, co nastalo poté, nikdo nemohl předpokládat.