Pohlcena vodou

2.

Opět byl krásný slunný den a Gerberia se procházela lesem. Znala každý kout, každý strom, který se zde nacházel. Les byl jejím domovem. Nestála o život ve městě. Lidé byli až příliš hluční a skoro všichni se znali. Téměř nikde nebyla zeleň, jen tady v lese. Dívka již od mala milovala přírodu. S rodiči a starším bratrem bydleli v polorozpadlé chatrči v Yestonském lese, který se nacházel v sousedním království. Městu se rodina vyhýbala už jen z toho důvodu, aby vojáci neodvedli bratra dívky na vojnu a dívku do služby na zámek. Nakonec však byla rodina prozrazena a obě děti odvedeny, včetně matky a otce.

Gerberia se rozeběhla směrem k městu tak, jako to dělávala skoro každý den. Dnes si však vzala jiný plášť. Dívka měla vždy vše předem promyšlené. Na loupeže měla černý dlouhý plášť, který ji celou zakrýval. Ovšem když šla do města, oblékala si hnědý plášť, který s ní byl, co si pamatovala. Tedy přesněji ode dne, kdy se začal její nový život.

V šatech prosté dívky a hnědém plášti tudíž byla k nerozeznání a pro lidské oko téměř obyčejnou venkovskou dívkou. S kapucí na hlavě se dívka vydala vstříc ulicím města, kde již od rána obchodníci a prostí lidé prodávali zboží. Lidé si jí nevšímali, a když kolem prošel nějaký voják, raději jej s obloukem obešla. Její zrak si vše prohlížel a každý detail zakresloval do paměti. Znala toto město, stejně jako několik jejich obyvatele, s nimiž byla v útlém kontaktu.
„Gerberie!" slyšela za sebou hlas chlapce, jenž byl jejím blízkým, avšak jediným přítelem.
„Dragane." Otočila se dívka na kovářovic chlapce a věnovala mu úsměv. Chlapce brala jako svého bratra. Již při první návštěvě města jej střetla, a v celku dost se pohádali, ovšem po nějaké době se z nich stali přátelé. Chlapec byl jediný, který věděl o této dívce téměř vše. Znal její tajemství, ba dokonce i to, kde se skrývá její jeskyňka.
„Není dnes krásně?" vzhlédl k nebi chlapec a radostí se zatočil.
„Ano, Dragane, je krásně." Usoudila dívka a se smíchem chlapce pozorovala. Byl sotva o dva roky starší než Gerberia, ovšem stále se choval jako malý chlapec. Na tváři měl stále úsměv a téměř nikdy jej neviděla smutného.
„Co ty tady? Koukáš, co by sis koupila?" zeptá se se zájmem Dragan a dívka se usmála.
„Ano, od včera, kdy jsem potkala dva muže, přemýšlím, že si koupím koně. Byl to obtloustlý obchodník, ale jeho kůň a kůň jeho společníka byli opravdu majestátní." Rozplývala se dívka nad vraníkem z předešlého dne a na tváři jí pohrával samolibý úsměv.
„Ach tak, takže to jsi byla ty, kdo oloupil Harolda." Smál se chlapec a dívka se na něj překvapeně podívala.
„Harolda? Ty toho muže znáš?" zeptá se a chlapec přikývne.
„Ano, vždy od nás kupuje meče. Je ze sousedního království." Vysvětlí Dragan dívce a ta se zájmem přikývne.
„No, to promiň, ale nedokázala jsem odolat." Pokrčí dívka rameny a spolu s chlapcem propuknou v hlasitý smích.

„Tak pojď, vím, kde jsou nádherní koně, ale jsou dost drahé. Pochází totiž až Namindie, která je za mořem." Řekne chlapec a dívce se nadšením zatají dech.
„V tom případě mě veď." řekne dívka nadšeně a spolu s chlapcem se vydají ulicí.

Ulice Thorensonu byly odjakživa úchvatné. Každý návštěvník, který kdy do tohoto města vstoupil, byl mile překvapen. Obyvatelům se žilo dobře. Jistě, platili vysoké daně tak, jako jiná království, ovšem zde král také dával. Každý půl rok věnoval rodinám nějakou částku peněz, která se vždy odvíjela od jejich bohatství. Chudí lidé vždy dostali nejvíce a bohatí zase nejméně. Ač král byl chladný a přísný, o svůj lid se staral dobře.

„Podívej, Rio. Říkal jsem, že to jsou nejlepší koně." Podotknul Dragan, když došli k honosným stájím blízko zámku. Majitel koní trpělivě vyčkával na příchody kupců, aby si mohl co nejvíce namastit kapsy. Gerberia muže pozdravila a s jeho doprovodem se vydali prohlédnout si koně, které nabízel. Nebylo jich moc, sotva třináct kusů, ale dívka věděla, že s nepořízenou neodejde. Koně byli opravdu majestátní a šlo vidět, že je o ně dobře staráno. Koně si jí příliš nevšímali. Občas některý po ní koukl, ale dále se věnoval svému senu. Jakmile však dívka přešla k jednomu čistě bílému koni, zatajila den. Kůň si ji se zájmem prohlížel stejně tak, jako dívka.
„To je Nero. V řeckém překladu to znamená voda. Je to úchvatný kůň, viďte? Je silný a-." Muž nestačil dopovědět a dívka jej přerušila.
„Beru ho." Muž se na ni s úsměvem zašklebil, avšak dívka svým zrakem stále setrvávala na bílém koni.
„Čtyřicet zlatek." Řekne muž a dívka se na něj nevěřícně obrátí.
„Co prosím? To s tou cenou přeháníte, nemyslíte?" řekne a muž pokrčí rameny.
„Ber nebo nech." Muž si rozhodně založí ruce na hrudi a vyčkává.
„Fajn." Řekne nakonec Gerberia a hodí muži pytlík se zlaťáky. Byla si vědoma, že za koně nechala téměř všechny své peníze, ale nelitovala.
„Skvělé!" radostně vykřikne muž a dívka i s koněm odchází.
„Rio, to byly přece tvoje poslední peníze, ne?" řekne ustaraně Dragan a Gerberia pokrčí rameny.
„Ještě něco málo mám, ale ani za nic nelituji. Ten kůň je opravdu úžasný a vzpomeň si, co ten muž řekl o jejím jménu." Mrkne dívka na chlapce a ten si povzdechne. Ria si spokojeně prohlédne Nera, který za ní pochoduje a taktéž si ji prohlíží.
„Musím mu koupit uzdu a sedlo." Řekne nakonec a chlapec na ni vytřeští oči.
„Neboj, pozítří je ten ples, takže nějaký úlovek bude." mrkne na něj a dál prochází ulicí.