Pohlcena vodou

11.

Gerberia právě mířila ke stájím a stále přemýšlela nad předešlým rozhovorem, jež vedla s králem. Netušila, že se blížila válka, tudíž byla velice překvapena, když jí král sděloval důvěrné informace. Viděla na něm, že je sám zoufalý a nevěděl, jak situaci vyřešit bez toho aniž by ohrozil jen některého jeho muže. Nevěděla proč, ale chtěla mu pomoci. Nějakým způsobem se nedokázala dívat na jeho sklíčený pohled, kdykoliv promluvil o válce. Co by však mohla udělat? Podle všeho by se mělo vyrazit za dva měsíce. Do té doby tedy musela Gerberia vymyslet jiný plán.

Pohled jí padl na jejího plnokrevníka, který si spokojeně přežvykoval seno. Když však spatřil svou paní, radostně zařehtal, což způsobilo dívce na tváři úsměv. Nechala si na sobě světle hnědé kalhoty a košili, ovšem náhle jí chyběl její černý plášť. Nechtěla nechávat své vlasy na očích ostatních, a tak je alespoň zakryla bílým šátkem, který si dala místo černého. Král na ni pobaveně avšak nechápavě pohlížel. Neviděl důvod, proč by dívka měla zakrývat své vlasy. Byly úchvatné a téměř každého, kdo je spatřil, fascinovaly. Nasedl na svého černého koně a prohlédl si ostatní, zda jsou připraveni. Dívka zkoumala kuši, kterou právě dostala, ovšem nebyla s ní moc spokojená. Raději by byla, kdyby v rukou svírala svou, ovšem vybírat si nemohla.

Jakmile projížděli městem, dívka si všímala, že jeho obyvatelé se klaněli svému králi, jenž kolem nich projížděl. Byla překvapena, jakou úctu prokazují králi a nějakým způsobem ji samou to těšilo. Mířili dívce známým lesem, kterým se naposledy procházela, když byla svobodná. Skutečně svobodná a mohla si chodit, kam se jí zachtělo. Smutně se pousmála, ovšem stále byla více než šťastná. Projeli kolem starého stromu, kde posledně dívku postřelil jeden z králových lovců. Nerada na ten den vzpomínala, ovšem teď jí to přišlo zvláštní. Kdyby ji totiž nepostřelil, nejspíše by se v jejím životě nic nezměnilo. Dále by kradla a žila ve své jeskyňce. Nepoznala by krále i z jiné stránky a nevěděla by o blížící se válce. Mnoho díky tomu osudnému dnu se změnilo a dívka za to byla tak trochu ráda.

Gerberia si pečlivě prohlížela okolí, a když družina konečně zastala, věděla dívka, kudy se vydat. Seskočila tedy opatrně z koně a vydala se mezi stromy.
„Kam to jdeš?" uslyší králův hlas a tak se ušklíbne.
„Neboj se, nehodlám utíkat, jen vím, kde se právě nachází jedna srna." Odpoví a král poručí družině, aby ji následovala. Pozorovala čerstvé stopy srny, které vedly k potoku. Nějakou dobu již šli a muži si dívku pochybovačně přeměřovali pohledem. Nic nenasvědčovalo, že by poblíž nějaká srna skutečně byla. Po chvíli dívka však zastala a na tváři se jí vytvořil spokojený úsměv. Zahlédla asi dvacet metrů dál mladou srnu, která právě pila z potoka.
„Mělas pravdu," uzná Matyes a přejde o kousek blíže, „ty jsi srnu našla, tudíž první střela je tvoje." Vyzve dívku král a Gerberia se na něj usměje.
„Děkuju, ale svou první střelu bych přenechala muži, jenž mě postřelil. Chtěla bych vědět, zda to byla jen náhoda, nebo opravdu umíte střílet." Ušklíbla se na postaršího muže, který na chvíli sklopil pohled, jelikož si stále vyčítal, že tuto dívku málem připravil o život.
„Moc se omlouvám. V životě si to neodpustím." Řekne muž a dívka k němu přešla.
„Nezazlívám vám to. Můžu si za to sama. Nemohl jste vědět, že vás bude sledovat potřeštěná zlodějka." Zasmála se a všichni na dívku překvapeně pohlédli včetně krále.
„Tak tedy první střela je vaše, pokud jeho Veličenstvo dovolí." Ušklíbla se na krále a ten pobaveně přikývl.
„Dobrá tedy." Povolil a postarší muž se spokojeně usmál a popošel blíže. Všichni muži jej sledovali, zatímco král spíše věnoval pozornost drobné zlodějce.
„Nečekal bych od tebe taková slova. Mohla jsi zemřít." Šeptl směrem k dívce a ta se ušklíbla.
„Ale nezemřela, tvou zásluhou. Děkuju." Šeptla a sama nevěřila, že právě poděkovala samotnému králi.
„Ty jsi opravdu tvrdohlavá." Zasměje se král a zrak přesune k muži, jenž pečlivě zaměřoval srnu.
„Jsem dokonalost sama." Zasmála se dívka a v tu chvíli muž vystřelil. Jeho střela nezasáhla srnu, nýbrž strom nedaleko ní. Srna se zlekla a rozeběhla se přes potok do bezpečí. Skupina na nic nečekala a zamířila za ní. Potok nebyl hluboký, sotva po kolena. Muži nebyli nadšení z toho, že budou muset potok přejít, ovšem ani jeden se nezastavil a pronásledoval srnu. Jen dívka se ušklíbla a překročila potok suchou nohou. Po chvíli předběhla všechny muže, kteří byli sami překvapeni dívčinou rychlostí. Jakmile se srna zdála být unavená a zpomalovala, ani jeden z lovců neváhal a vystřelil po ní. Jen dívka si ještě chvíli vyčkávala.