Pohlcena vodou

25.

Dívka cítila svůj tep, který se až nepřirozeně zpomalil. Cítila svůj dech, který ji snad i opouštěl. Vše bylo klidné. Jiné. Nové. Dívka netušila, co se to s ní stalo, ovšem tušila, že se změnila. Něco se změnilo. Cítila se jinak, jako by konečně pochopila svůj úděl.
„Gerberio, otevři své oči," ozval se hlas stařenky. Chvíli ještě vstřebávala vše, co se doposud stalo, dokud skutečně neotevřela oči.

Stařenka na dívku s úžasem pohlédla. Tušila, co se s dívkou stalo, moc dobře si toho byla vědoma, ovšem nedokázala potlačit úžas při pohledu na dívku, neboť v jejich očích se něco změnilo. Již nebyly azurově modré. Bylo v nich něco víc. Rudé paprsky ohně se míchaly s tou azurovou modří a působily tak prazvláštně. Ani dívka sama si nebyla toho vědoma, že by se změnila barva jejich očí.
„Jsi připravená, dítě," usmála se stařenka a pustila dívčiny ruce.
„Co se to stalo?" zeptá se dívka poněkud zmateně.
„Přijala jsi svůj poslední dar," odpoví stařenka a pomocí hole se postaví.
„Jak to myslíte?" zeptala se dívka a prohlédla si své paže. Nebyly ničím zvláštní, ovšem dívka věděla, že uvnitř jejího těla se mísí zvláštní síla.
„Už nejsi jen dcerou moří. Jsi také dcerou ohně." Odpověděla stařenka a z truhly, jež se vyjímala vedle postele, vytáhla béžové společenské šaty.
„Tady," podala dívce onen oděv a Gerberia si jej se zmatkem v očích převzala.
„Co se to děje?" zeptala se dívka nepřítomně, ovšem pomalu jí vše začalo docházet.
„Pochopíš, dítě. Ty šaty se ti budou hodit. Pospěš si, tvá matka již na tebe čeká," odpoví stařenka a opět se usadí do křesla.
„Matka?" přejede prsty po hedvábné látce, která jistě musela stát jmění.
„Následuj vodu." Řekla jen a dívka se odebrala k odchodu.
„Jsi celý tvůj otec." Zašeptala stařenka sama pro sebe, když sledovala dívku vykračující zpět k oné řece.

Cestou Gerberia stále zrak upírala na šat v jejích rukou. Nemohla popřít, že to byly nádherné šaty, ovšem netušila, k čemu jí je stařenka dala. Snad, aby si je vzala s sebou do hrobu?

„Rio, pospěš si," uslyší velice známý hlas, a tak se rozeběhne. Tušila, komu patří. Byl to hlas její matky, který na ni již čekal.

Jakmile dorazila k řece, okamžitě do ní skočila a nechala se unášet až ke dnu. Zhluboka se nadechla a konečně otevřela oči.
„Matko," pověděla a rozhlédla se kolem sebe. V dáli uviděla slabé světlo, jež se stále přibližovalo, a ona věděla, že je to ona. Ovšem nebyla sama.
„Gerberio, ráda tě vidím," věnovala žena dívce vroucný výraz a s úsměvem na tváři si ji prohlédla.
„Zdravím tě, matko," usmála se Gerberia a pohledem sjela k ženě po jejím boku.
„To je má sestra, Afira. Je to vládkyně ohně," obeznámila dívku a ta se ženě uklonila.
„Máš v sobě velký dar, děvče. Nedivím se, že si tě má sestra vybrala. Nyní ale musíš být silná, vše záleží jen a jen na tobě. Nemáš v sobě jen dar vody. Jistě sis všimla, že se něco změnilo," přistoupila k dívce blíže a sevřela její ruku do té své.
„Cítíš to? Cítíš ten oheň, jenž ti koluje v žilách?" zeptá se a dívka nejistě přikývne.
„Máš dar ohně. Můj dar, který ti pomůže zachránit království," vysvětlí Afira a políbí dívku na čele.
„Gerberio, Thoran ví, že jste na jeho území a hledá vás, ovšem netuší, že jste proklouzli až do města. Zítra pořádá slavnostní ples, jelikož věří, že je štěstí na jeho straně a tuto válku vyhraje. To je vaše šance. Pomůžu vám se dostat do zámku, ostatní je však na vás," poví tentokrát Oceánie a dívka přikývne.
„Děkuji, matko. I vám Afiro," pokloní se dívka a obě ženy jí věnují úsměv.
„Žehnáme ti, Gerberio." Je poslední, co dívka uslyší, než obě ženy v mžiku zmizí.

Ještě chvíli dívka setrvala na místě, a pak se vydala ke břehu. Divila se, že ulice v tuto dobu zejí prázdnotou, ovšem tušila, že je to nadcházející válkou. Nepozorovaně se tedy dostala zadním vchodem do hostince a opřela se o dveře.
„Kde jsi byla? Měli jsme o tebe strach, že tě chytili," ozve se okamžitě hlas Felixe a dívka sebou lehce trhne.
„To nic, něco nového?" zeptá se dívka a pohlédne na prince. Všimne si, že má na sobě čistý oděv a neubrání se ušklíbnutí.
„Co to máš s očima?" zatají princ dech a o kousek k dívce přistoupí. Pozorně si prohlížel dívčiny oči, jež hrály dvěma barvami.
„Co přesně jsi dělala v těch ulicích?" zeptá se nejistě, ovšem fascinovaně Felix.
„Jen jsem se setkala s matkou, je to složité." Odpoví dívka a lehce od prince ustoupí, jelikož ji znervózňovala princova blízkost. Ani jemu to neušlo, a tak si krátce odkašlal a o krok ustoupil.
„Zítra Thoran pořádá ples. Má za to, že válku vyhraje. Nikdy bych nepomyslel, že je otec tak hloupý, moc mu zastínila zdravý rozum," namítl Felix a dívka z jeho hlasu mohla zacítit hořkost. Felix vskutku musel svého otce nenávidět, ovšem kdo by se mu divil?