Pohlcena vodou

1.

Již je to pár měsíců, kdy Gerberia unikla ze spárů smrti. Na její minulý život téměř zapomněla. Ač se sebevíce snažila, nedokázala si nic vybavit, dokonce už si ani nevzpomínala na Oceánii, jež jí darovala život. Potloukala se zemí a snažila se najít alespoň nějaký záchytný bod, který by jí pověděl něco o jejím minulém životě. Jediné, na co ještě měla vzpomínky, byla vůně čerstvého pečiva, které ji jako malou vždy časně z rána probouzelo. Také hlas její matky, který jí stále našeptával, že se nesmí nikdy za žádných okolností vzdávat. Kdo však byla její matka? Byla zmatená, ale už se nesnažila přemýšlet nad minulostí.

Před Gerberií se objevila známá řeka, ke které chodila téměř každé ráno. Pár kilometrů za řekou se nacházelo město Thorenson, jež bylo hlavním městem a také sídlem krále. Gerberia o králi nic nevěděla, ač u města pobývala už nějakou dobu, nikdy se nesnažila zjistit byť jen královo jméno. Nezajímal ji. Dívka se posadila k okraji řeky a pohlédla na svůj odraz. Měla azurové oči, které by jí kdejaká dívka mohla závidět. Podobaly se barvě oceánu. Tak čisté a nespoutané. Vždy ji zajímalo, po kom oči zdědila, ale i na tuto otázku se přestala vyptávat. Viděla, jak její po pas dlouhé světlé vlasy vlály ve větru. Vlasy měla vždy husté, lesklé a jemné na dotek, ovšem před zraky lidí je vždy schovávala pod kapuci pláště. Nebyly totiž podobné žádným jiným. Vynikaly především modrými tenkými pramínky, které byly smíchány do jejich blond vlasů. Byly opravdu unikátní a ona si nedokázala vysvětlit, jak je možné, že jsou skutečně takto zbarveny.

Gerberia se na svůj odraz usmála a rukou přejela po vodě, čímž se její odraz rozplynul. Tiše si pobrukovala známou píseň, kterou ovšem nevěděla, odkud zná. Ruku stáhla zpět k sobě a pomalu se postavila. Voda ji vždy přitahovala a milovala ji. Byl to mocný živel. Skrýval v sobě ohromnou sílu, ale také ladnost a čistotu.

Gerberia se rozešla po kraji řeky a pohled stále upírala do vod, ve kterých se odrazoval svit slunce. Ve vzduchu zakroužila rukou a z řeky vylétl proud vody a začal se ve vzduchu všelijak točit a dotvářet, jak se Gerberii zachtělo. Nakonec však dívka nechala vodu zpět klesnout do řeky a pokračovala v cestě.

Po chvíli uslyšela zvuk kopyt, který se táhl lesem. Dívka věděla, že koně míří do města a jejich majitelé jsou nejspíše bohatí obchodníci.

Gerberia se rozeběhla k cestě, po které každou chvíli koně projedou a skryla se za mohutný strom. Vyčkávala. Když uviděla dva černé vraníky, samolibě se usmála a vykročila na cestu, čímž dvěma mužům zatarasila cestu a ti byli nuceni rychle zastavit.
„Vypadni z cesty, holoto!" křikl na ni obtloustlý muž a zamračil se. Druhý muž se mračil taktéž, ale vypadal schopně. Alespoň se pobavím. Pomyslela si Gerberia a zpod svého pláště jim věnovala samolibý úsměv.
„Ani mě nehne." Křikla nazpátek a obtloustlý muž se na ni ještě více zamračil.
„Jak se opovažuješ! Okamžitě zmiz z cesty nebo budeš litovat." Křikne a jeho společník stáhne ruku k boku, kde měl usazený meč. Že by rytíř?

„Už se bojím." Odpoví posměšně a muž mávne na společníka. Ten jedním pohybem seskočí z koně a vytáhne meč. Dívka stále vyčkávala a čekala, než se dostatečně přiblíží, pak zaútočí. Z pouzdra vytáhne delší dýku a kov se okamžitě srazí s tím od protivníka. Muž je překvapený, ale nenechá se vykolejit a zaútočí. Dívka hbitě odskočí a skočí za muže. Ten nestihne ani zareagovat a omráčeně padá k zemi. Ria se otočí na obtloustlého muže, který se nyní se strachem na ni dívá.
„Co chceš?" zeptá se vystrašeně a Gerberie se zasměje.
„Jsi obchodník, že ano?" zeptá se a muž nejistě přikývne.
„Tudíž máš spoustu zlata." Podotkne Gerberie a muži je hned jasné, po čem dívka touží. Muž se snaží přemýšlet, jak se z této proklaté situace vyvlékne, aniž by ztratil jediný zlaťák.