Pohlcena vodou

9.

Gerberia nebyla příliš nadšená, že musí obědvat v takové společnosti. O to víc jí bylo nepříjemné, když se servírovalo tolik chodů a ona nevěděla, jaký příbor si vzít. K čemu tolik příborů? To nestačí jeden? Sledovala ostatní, aby zjistila, jaký příbor si vzít, až nakonec došla názoru, že je to zbytečné. Byla zmatená.

Zvedla svůj zrak ke králi, který ji pobaveně sledoval a neušlo mu ani to, jak byla dívka zmatená. Ukázal na příbor a dívka mu věnovala děkovný úsměv. Nikdy neviděla tolik jídla najednou. Jak to má všechno sníst?

Společnost v místnosti se na dívku nenápadně také dívala. Nevěděli, co je dívka zač. Věděli, že je to údajná zlodějka z lesa, ovšem překvapilo je, jak nevinně působí. Byla tak mladá a tolik toho stihla napáchat. Někteří si mezi sebou také šuškali domněnky, proč by dívka byla hostem krále. Proč ji nenechá popravit? Pomyslela si postarší dáma v místnosti, ovšem neodvažovala se větu vyřknout nahlas.

Jakmile se všechno jídlo sklidilo ze stolů a lidé pomalu odcházeli, Gerberia myslela, že její břicho praskne. Přišlo jí až nevolno z toho, kolik toho pozřela. Tiše sledovala, jak ostatní lidé odcházejí, a když si myslela, že je v místnosti sama, klesla na židli níže a povzdechla si.
„Víš, že jsi nemusela to všechno jídlo jíst." Ozve se hluboký hlas a dívka sebou trhne.
„Ono by bylo toho jídla škoda." Podotkla dívka a chytila se za plné břicho.
„Musím však uznat, že jsi mě překvapila. Čekal jsem, že se do jídla pustíš rukama." Zasmál se král a dívka si jej prohlédla. Měl na sobě světle modrý šat s bílými rukávy a kalhoty.
„Nejsem nevychovaná." Namítla dotčeně a pomalu vstala ze židle.
„Pomůžu ti." Ozval se pohotově král a sledoval každý pohyb dívky.
„Ne, to je dobrý, chodit ještě umím." Odsekne, ale hned na to se ušklíbne.
„Kdo byli všichni ti lidé?" zeptá se zvědavě dívka a udělá krok ke dveřím, přičemž se její tvář zkřiví do bolestné grimasy.
„Většina jsou členové královské rady s jejich manželkami a potomky. Ovšem mohla sis všimnout i mé neteře Anastázie a její matky." Odpověděl král a lehce podepřel dívku, čímž si vysloužil nevrlý pohled. Dívka raději však neodporovala, jelikož byla ráda, že může zraněné noze trochu odlehčit.

Mířili pomalu chodbou a dívka se všude rozhlížela. Pamatovala si matně prohlídku zámku samotným králem.
„Mohla bych jít do zahrady?" zeptá se po chvíli, když si všimne úchvatné zahrady z okna.
„Jistě, doprovodím tě." Odpoví král ne moc překvapeně, jelikož tuto otázku očekával. Dívka nebyla zvyklá být zavřená v domě. Odjakživa byla jen v přírodě a toto neznámé prostředí jí bylo proti srsti.

Jakmile vstoupili do zahrady, dívka zatajila dech. Zahrada byla opravdu okouzlující. Byl to odlišný pocit, než když chodívala po lese či loukách. Bylo vidno, že zahradníci, co udržovali zahradu, si práci chválili. Procházeli po pracně vytvořené cestičce kolem stromů, až nakonec zastavili u větší fontány.
„Páni. Nečekala jsem, že královské zahrady vypadají takto." Pověděla Gerberia a v jejím hlase bylo slyšet ohromení.
„Ovšem. Zahrada Thorensonu je považována za nejkrásnější široko daleko." Pyšně podotkl Matyes a posadil se na její okraj. Dívka neodolala pokušení a krátkým mávnutím ruky způsobila, že na krále dopadlo několik kapek. Rychle ucukl, to však dívce stačilo k tomu, aby se rozesmála. Král na ni zmateně pohlédl a snažil se přijít na to, co mohlo tuto dívku tolik rozesmát. Gerberia se raději posadila na kraj fontány a pohlížela na stále zmateného krále.
„To bylo zvláštní." Poznamená a dívka nevinně pokrčí rameny.

„Vidím, že zahrada se ti líbí." Začne Matyes a dívka s úsměvem přikývne.
„Ano, je opravdu nádherná." Souhlasí a detailně si prohlédne okolí.
„Odkud vlastně pocházíš? Z mého království určitě ne." Zeptá se král se zájmem, jelikož se chtěl něco o dívce, jež kradla v jeho království, dozvědět.
„Tuším, že z Yestonu." Zamyslí se dívka, ale není si zcela jistá. Něco jí říká, že má pravdu, ovšem nevzpomínala si.
„Nevíš, kde ses narodila?" překvapený král si ji prohlédne a dívka sklopí zrak.
„Nevzpomínám si, ovšem něco mi říká, že pocházím od tama." Odpoví upřímně a mírně nakrčí obočí.
„Jak je to možné?" vyzvídá král dále a dívka neví, co by mu měla odpovědět.
„Sama neznám na tuto otázku odpověď. Vzpomínky mám jako v mlze. Nevzpomínám si na nic, co se odehrálo téměř dva roky zpět." Řekne dívka opatrně a Matyes nemohl být více překvapen.
„To je opravdu zvláštní. A ty modré prameny ve vlasech?" zeptá se a zrak mu padne na dívčiny vlasy, které se ve svitu slunce leskly.
„Ty mám, co si pamatuju." Pokrčí dívka rameny a rukou projede vodu. Musela se nad tím pousmát. Již několik dnů nebyla pořádně poblíž vody.
„Teď mám otázku já. Jak je možné, že nemáš manželku? Vždyť věk na to máš a vzhledem ani povahou k zahození nejspíš nejsi." Vypustila dříve, než si mohla svá slova rozmyslet. Ano, občas její upřímnost nebyla na místě.
„Vskutku? Tím mi chceš naznačit, že máš o mě zájem?" zeptá se pobaveně král, ale nějakým způsobem jej její slova zahřála u srdce.
„To určitě." Zasměje se ironicky dívka, ale sama se nad tou myšlenkou pousměje.
„Nemám manželku, protože zatím žádná nebyla ta pravá. Chci si vzít někoho, s kým si budu mít, co říct, a koho budu rád vídat. Nechci, aby šlo čistě o formální věc." Odpoví po chvíli Matyes a na tváři mu hraje samolibý úsměv. Vzpomínal, jak jako malý běhal za matkou a povídal jí, že jednou vysvobodí nějakou princeznu a vezme si ji za ženu. Budou se milovat a žít šťastně až do smrti. Ovšem v tu dobu až moc rád poslouchal pohádky od své chůvy a nevěděl, že život není jako v pohádce.

„A co ty? Nikdy jsi nepřemýšlela nad vdavkami?" zeptá se tentokrát král a dívka se překvapeně zasměje.
„To vskutku ne, ale asi svatba není nic pro mě. Mám ráda svou svobodu, ovšem pokud bych našla muže, který mě bude milovat a já jeho, bylo by to nejspíš možné. Jen nevím, jestli někdy někoho takového najdu. Dnes je důležité myslet hlavně nad tím, jak zajistit rodinu, což je jen samá práce. Není to život." Řekne sklesle dívka a král se překvapeně pousměje. Opravdu je tato dívka úplně jiná, než za jakou ji předpokládal a tím byl mile překvapen.