Pohlcena vodou

17.

Již se blížili k vesnici po celodenní chůzi. Třetí den tomu bylo a všichni toužili po kousku jídla, neboť poslední, co pozřeli, byla liška, kterou Gerberia ulovila na večeři. Cestou se dohadovali o tom, kdo půjde do vesnice. Gerberia tam nemohla, neboť by svým vzhledem, především barvou vlasů, na sebe upozornila. Taktéž král nemohl, jelikož to bylo moc riskantní, a tak se rozhodli poslat nejstatnějšího a zároveň nejmladšího muže naší skupiny. Diego nevěděl, zda má být nadšený nebo ne. Bál se, že by jej chytili, ovšem pokud bude opatrný, vše bude v pořádku, a tak v prostém oblečení vyrazil na trh, kde nakoupil potřebné jídlo. Lidé si jej moc nevšímali, sami byli zaneprázdnění svou prací, a také svými myšlenkami, neboť nikomu v tomto království se nevedlo dobře.

Diega překvapilo, jak špatně na tom zdejší lidé jsou. Měli potrhané oblečení, a i nejbohatší člověk z vesnice měl přinejmenším díru ve střeše.
„Říkám to naposledy, tkalcovská! Zaplať, nebo nebudeš mít ani kde spát!" Diego sebou lehce trhne při zvuku toho hlasu a otočí se tím směrem. Spatří vojáka, který vyhrožuje starší plačící ženě. Ta klečí na kolenou a prosí o milost, voják ji však ignoruje.
„Ráno si přijdu pro peníze, jestli nezaplatíš, už tě tady nechci vidět," řekne muž na koni a popožene koně k běhu, div někoho nesrazil. Diego se zamračil a pomalým krokem se vydal k té nebohé starší ženě, která stále klečela a ronila slzy.
„Co se stalo?" zeptá se muž a žena k němu podezíravě vzhlédla.
„Co by se dělo? Ždímají lidi, i když nic nemají. Nemám na zaplacení dluhů, takže zítra nebudu mít ani kde hlavu složit. Kéž se vrátí Felix a ujme se vlády," odpoví žena a nesnaží se zapřít odpor ke králi.
„Ty nejsi zdejší, mám pravdu?" zeptá se žena a lehce se usměje. Tušila, že není zdejší, jelikož každý v tomto království měl otrhané oblečení a nikdo se s nikým nebavil. Každý si hleděl svého a snažil se dřít, aby měl alespoň krejcar, který mu stejně král vzal. Hold se jeho války prodražují a nemá je z čeho platit. Byla to pravda, ovšem jen částečně. Král si škudlil každý zlaťák, neboť byl chamtivý a myslel jen na moc a bohatství. Proto se také zaměřil na Thorenson, jelikož královská klenotnice překypovala zlatem, kterým by se mohl král chlubit.

„Nemusíš se bát, nikomu to nepovím, jen ti radím, aby ses tady nezdržoval, pokud nechceš skončit s oprátkou na krku." Pousmála se žena a Diego se stále zaraženě díval na ženu před ním.
„Děkuji." Úsměv ženě vrátil a pak udělal něco, co jej samého překvapilo. Vytáhl z kapsy malý měšec a ženě podal několik zlaťáků.
„Panebože." Žena vykulila oči a zrakem přeskakovala z peněz na muže.
„Vezměte si je. Potřebujete je teď více než já." Pobídl Diego ženu a ta se dala opět do pláče, ovšem šťastného.
„Ach, děkuji, děkuji na sto tisíckrát. Ať vám bůh požehná. Děkuji." Opět si klekla a děkovala Diegovi, který se jen usmíval na starší ženu.
„Nemusíte mi děkovat, jen zaplaťte ty dluhy a prosím vás, nikomu se nezmiňujte, že jste mě viděla." Namítl Diego a žena se šťastným úsměvem přikývla.
„Máte mé slovo. Ať vás provází štěstí." Řekne žena a Diego se otočil k odchodu.
„Sbohem." Rozloučil se s ženou a rychle zamířil zpátky do lesa, kde již netrpělivě na něj vyčkávali jeho společníci.
„Vážně jsi té ženě pomohl? To bych do tebe neřekl," ušklíbl se Rikko a Diego jen protočil očima. Zato Gerberia si mladíka s úsměvem prohlížela. Potěšilo ji, co ten muž udělal a tím si jej vážila o mnoho více.
„Jen doufejme, že se stráže nebudou vyptávat, odkud má ty peníze." Povzdechl si král, ovšem sám mu na tváři pohrával úsměv.

Jen co se posilnili na cestu, opět vyrazili a procházeli kolem vesnic a lidí s velkým okruhem, aby je nikdo neuviděl. Ne jednou narazili na vojáka, kterého museli odstranit z cesty, ovšem, co se také jiného dalo dělat? Museli být nadmíru opatrní.