Pohlcena vodou

10.

Kolik času mohlo uběhnout za tu dobu, co pobývala na zámku? Snad to byl týden, dva. Už to ani sama nepočítala. Pobyt na zámku jí přinesl pravidelnou rutinu, která se jí ani trochu nezamlouvala. Každé ráno ji chodila její komorná pravidelně budit. S její dopomocí se odešla umýt, oblékla si šaty a odešla na snídani. Poté šla navštívit Nera, nebo do zahrady. Po obědě se chvíli zdržovala v knihovně nebo v komnatě. Párkrát byla dokonce střílet z kuše spolu s královskými lovci. Také zkoušela vypomáhat v kuchyni. Ano, Gerberia už ani sama nevěděla, čím se pořádně zabavit. Již dlouze se přemáhala, aby se zeptala Matyase, zda by jí nedovolil alespoň na pár hodin opustit zámek, aby se mohla na Nerovi volně projet lesem nebo po městě. Rozhodla se však, že dnešní den udělá něčím zvláštní. Chtěla se proplížit ze zámku do města, aby mohla alespoň na chvíli zavítat ke Draganovi. Věděla, že dnes má přijet princ Dorian, tudíž bude král zaneprázdněn.

Oblékala si čistě bílou košili a světle hnědé kalhoty, které jí nechal ušít Matyes. Byla za ně opravdu ráda. Byly pohodlné a na dívce také dobře seděly. Vlasy si spletla do jednoduchého copu, který dosahoval dívce k pasu. Dnes řekla své komorné, aby si do oběda vzala volno, a tak nikdo nepojal podezření, že by měla dívka cokoliv v plánu.

Již před pár dny si všimla jezírka, jež se nacházelo u kamenného vysokého plotu, který chránil zámek před protivníky. Za jeho zdí se nacházely dívce známé louky, kde ráda trávila svůj čas. Vydala se tedy k onomu jezírku a snažila se, aby ji přitom nikdo neviděl. Bylo brzy ráno. Za chvíli mělo svítat, tudíž byl nejlepší čas na dočasný útěk. Věděla, že se před obědem musela vrátit. Ne jednou se neukázala na snídani, takže dnes předpokládala, že královi nebude připadat zvláštní, pokud se dívka neobjeví ani na té dnešní.

S úsměvem se rozeběhla a zastavila, až když byla u onoho jezírka. Rozhlédla se kolem, jestli ji někdo neuvidí, a když si byla jista, že je vzduch čistý, vkročila do hladiny moře a přiměla vodu, aby se zvedla spolu s ní do výšky až za kamennou zeď. Během pár sekund se ocitla mimo zámecký pozemek a po dlouhé době se cítila volná. Byl to opravdu příjemný pocit a dívce se na tváři objevil šťastný úsměv. Rozeběhla se na známý kopec, kde potkala před časem samotného krále a doufala, že stihne východ slunce. Z tohoto místa východ slunce byl opravdu úchvatný a ona sama se na něj ráda dívala.

Na onen kopec dorazila právě ve chvíli, kdy první paprsky začaly dopadat na Thorenson. Posadila se do trávy a celý ten jev sledovala. Byl to opravdu kouzelný pohled a ona se jej nemohla nabažit, i když ho viděla už tolikrát. Vzpomínala na dobu, kdy ještě neznala krále. Žila bezstarostně a nebála se žádných následků ze svých zločinů. Věděla, že se zprávy o jejích krádežích dostaly až na zámek, ovšem nikdy si z toho nedělala hlavu. Přeci ji nikdy nikdo nechytil, ani ji moc lidí neznalo, neměla tudíž důvod, aby se bála. Ovšem od té doby, kdy poprvé potkala krále, ač nevěděla, že je to on, začaly události nabírat úplně jiné obrátky. Život se zkomplikoval a náhle se toho stalo tolik, že kdyby svůj příběh někomu vyprávěla, těžko by jí uvěřil.

Pohled jí najednou padl na zraněnou holeň, která ji už jen pobolívala při delší procházce, ovšem dívka to nevnímala. Byla šťastná, že je volná a užívala si ten pocit. Mohla by utéci a už se nevracet, ovšem nedokázala opustit Nera, který se nacházel v královských stájích. Až příliš jí kůň přirostl k srdci.

Jakmile slunce začalo stoupat stále výše na oblohu, rozhodla se dívka vydat do města. Tentokrát neměla plášť, ovšem stihla si vzít černý šátek, kterým si zakryla vlasy. Ač se šátek zrovna nehodil ke kalhotám a košili, dívce to nevadilo. Nemohla si stěžovat, byla ráda alespoň za něco. Vydala se tedy do města, kde si jeho obyvatelé pečlivě připravovali zboží, které jako každý den prodávali. Nikdo si moc dívky nevšímal, a tak se dívka téměř nepozorovaně proplétala ulicemi, dokud nezastavila před jí známým domem, který patřil kováři. Sama pro sebe se usmála a krátce zaklepala na dveře. Po chvíli se otevřely a v nich stál sám kovář.
„Ach, to jsi ty, Gerberie. Jen pojď dál. Dragan ještě spí," dívku přivítal postarší muž s milým úsměvem a pustil ji dovnitř. Neměli kapsy plné penězi, ovšem stále si nežili špatně.
„Dlouho jsem tě neviděl." Podotkne kovář a dívka si povzdechne.
„Ano, byla jsem nějakou dobu pryč." Odpoví Gerberia a kovář chápavě přikývne.
„Jen běž za ním, však víš, kde má pokoj." Usmál se muž a Gerberia mohla na jeho tváři spatřit unavené oči z tvrdé práce.