Pohlcena vodou

22.

Blížili se k dané řece a všem se tajil dech. Bylo těžké dělat, jako by se nic nestalo a všichni si to uvědomovali. Vrhali se po hlavě do přímého nebezpečí, které je při jakékoliv chybě mohlo stát život. Byli v divočině. Již několikrát míjeli jen těsně nepřátelské oddíly, ovšem také nacházeli mnoho zajímavých věcí, jako například trosky kdysi fascinujících měst či pevností. Gerberia znávala příběhy těchto krajin. Esteopolis bylo obrovské království, ovšem kdysi tomu bylo jinak. Bylo zde spoustu zemí, spousty hrabat a kněží, jenže všichni byli chladnokrevně zabiti a jejich území si přivlastnil Thoran. Ti, kteří přežili, utekli do jiných zemí a svou totožnost skrývali.

Jakmile se skupina skutečně dostala k oné řece, rozdělili se na dvě skupiny. Přišel jeden z nepříjemných okamžiků, kdy několik mužů muselo být vystaveno nebezpečí. Blízcí se za tyto muže modlili, jelikož pokud tento plán selže, všichni si na místě mohli začít kopat hrob. Jiní, jako Diego, se na situaci snažili dívat s nadhledem, ovšem v hloubi duše byli vystrašení.

„Hodně štěstí, uvidíme se za řekou." Popřál Felix svým mužům a všichni se rozloučili. Gerberia sledovala, jak muži odcházejí a sama se za ně v duchu modlila. Ctila jejich statečnost a obdivovala je.
„Můžeme?" obrátil se princ tentokrát k dívce a ta jen nepřítomně přikývla a vydala se do čela, teď už poloviční skupiny.

Také Matyes nebyl z celé situace nadšený. Již od začátku s tímto plánem nesouhlasil, ovšem neměl na výběr. Měl strach o Gerberii, jež si získala určité místo v jeho srdci, ale věřil jí. Věřil, že je dovede až do zámku. Stále si v myšlenkách přemítal události, již se staly ještě před touto výpravou. Vzpomínal na den svých narozenin, kdy jej dívka okouzlila, aniž by věděl, kdo skutečně byla. Vzpomínal na dny, kdy dívku potkával na louce nebo v lese, a také na den, kdy dívka byla na pokraji svých sil a téměř zemřela. Tolik se toho událo za tak krátkou dobu. Věděl, že pokud se vrátí živý, a on věřil, že se tak skutečně stane, bude si celé jeho království po generace vyprávět o této zvláštní dívce.

„Semkněte se k sobě," nařídila dívka a všichni tak plní očekávání udělali. Na mnoha mužích bylo znát, že mají obavy, ovšem důvěřovali dívce.
„Dobrá tedy." Řekla dívka a v tu chvíli zvedla ruce. Voda z řeky se okamžitě chopila úkolu a vyzvedla muže do vzduchu, kteří se rázem objevili ve vodní bublině. Dívka okamžitě věděla, že bude muset být rychlá, jelikož tolik síly najednou ji oslabovalo. Opatrně muže přesunula pod hladinu a sama do vody skočila. Jakmile se její chodidla dotkla dna, úlevně si oddechla. Chvíli poslouchala vodu kolem sebe a nechala si vyprázdnit mysl. Pak pomalu otevřela oči a věděla, že opět svítí jasně modrou barvou. Obrátila se ke skupině, jež na ni nyní pohlížela se zděšením a fascinací zároveň. Nezajímaly ji pohledy všech mužů, ale jen jednoho. Král, jenž na ni upíral své temné oči, ji intenzivně oplácel pohled plný emocí, ovšem proběhly tak rychle, že je neměla šanci byť jen posoudit.

Zhluboka se nadechla a poručila vodě, aby je unášela dál. Cesta neměla trvat dlouho, ovšem dívka pociťovala úbytky síly v každém kousku jejího těla. Věděla, že musí být silná a tak si nedovolila tyto myšlenky přijít na mysl. Pozorně sledovala okolí vod a mohla si jen představovat ty fascinující pohledy mužů ve vzduchové kapsli. Všímala si věcí, jenž lidé ztratili, nebo záměrně hodili do vod, aby zamaskovali stopy.

Bylo jí líto, že je mnoho lidí tak bezcitných a neváží si elementy, jenž matka příroda lidem darovala. Ucítila, jak se její žaludek stahuje od hladu. Pociťovala také pulsující tlak v holeni, jenž ještě před pár týdny obýval šíp. Po této události jí zůstala menší jizva, která s dívkou zůstane do konce jejich dní. Byla za ni ráda, jelikož jí také připomínala, že nebýt onoho dne, nikdy by krále nepoznala tak důvěrně, a také by neměla možnost podílet se na této výpravě.