Pohlcena vodou

27.

Byli schovaní za několika domy a snad tišeji, než myšky kráčeli pomalu k zámku. Každou chvíli naráželi na hlídky, ovšem téměř vždy se jim podařilo nepozorovaně proklouznout. Byly však výjimky, kdy museli omráčit stráž a schovat jej svázaného.

Všichni cítili nával adrenalinu, jenž jim koloval krví, a rozbušil srdce. Báli se, ovšem zároveň to bylo vzrušení, které nikde jinde nemohou zažít jako tady. Byli téměř u dveří paláce, když je dívka zastavila.
„Počkejte," šeptla ke skupině a pozorně si prohlédla muže střežící vchod. Matko, potřebuji tvou pomoc. Poslala myšlenku směrem k Oceánii a doufala, že ji uslyší.

Chvíli setrvali na místě, ovšem pak stráž změnila pozici a Gerberii nemohlo ujít, jak všem těm mužům zasvítily oči modrou.
„Děkuji," zašeptala dívka a pokynula ostatním, aby ji následovali.
„Co to mají s očima?" zeptá se zmateně jeden z mužů a dívka se sama pro sebe ušklíbne.
„Matka je zhypnotizovala." Pokrčila jen rameny a prošla kolem mužů, jež snad ani nedýchali.

Jakmile se dveře paláce za nimi uzavřeli, věděli, že již není cesty zpět. Byli tady. Po dlouhé době, kdy na své cestě museli překonat spousty nebezpečných překážek. Až teď si Gerberia uvědomila, že se vlastně dostala tak daleko. Zachraňovala zemi jejího krále po jeho boku. Věděla, že pokud zde dnes zemře, nebude to zbytečná oběť. Chci něco dokázat, nezemřít nadarmo. Probleskla jí tato věta myslí, až se za ni musela chytit. Bylo to jako nůž. Ovšem stejně rychle, jak myšlenka přišla, také odešla. Netušila, co to mělo znamenat, ovšem nemohla teď dumat nad tím. Měla před sebou důležitý úkol.

„Vypadá to, že ne vše je tady ze zlata, Diego," ozve se pobavený hlas Rikka a jmenovaný lehce zčervená.
„Kdo měl vědět, že to budou jen báchory?" osočil se mladý muž a pozorně si prohlížel interiér. Byly zde okolo úlovky, jež král Thoran ukořistil na svých výpravách, nebo spíše válkách. Chtěl, aby každý, kdo vkročí do jeho zámku, viděl, co vše dokázal a aby věděl, že si nemá s tímto panovníkem zahrávat.

Gerberia projela prsty po sošce ženy s dětmi. Něčím ji přitahovala, ovšem nevěděla, proč. Na konci chodby byly otevřené dveře, jež vedly do místnosti, kde se konal ples. Byla plná urozených lidí. Masky, jež spočívaly na všech tvářích, dokonale zakrývaly totožnost.
„Jdeme na to." Ozve se Matyes a skupina se rozpustí a zařadí se mezi hosty.
„Připravena?" zeptá se král a pozorně se zadívá do dívčiny tváře.
„Jako nikdy. A ty?" zeptá se zpátky a také se zahledí do jeho tváře. I přes škrabošku byla poznat jeho majestátnost a síla. Byl jako lev, jež si právem vybojoval pozici vůdce. Působil přirozeně a dívka se nemohla vynadívat. Byla uchvácena jeho temnýma očima stejně, jako pokaždé, kdy se na ni podíval.

Pamatovala si na jejich první setkání na tržišti, kdy do něj vrazila a považovala jej, za obyčejného poddaného. Již tehdy ji jeho téměř černé oči svázaly a nehodlaly ji pustit. A teď jsou tady. Příliš daleko od jejich domova.

„Smím prosit?" zeptá se Matyes a nabídne dívce rámě. Hrála pomalá hudba a téměř všechny páry tancovaly. Král zde ještě nedorazil, což neuniklo snad nikomu. Dívka nejistě přikývla a nechala se vést mezi dav tančících lidí.

Pohupovali se do rytmu a tančili valc. Oba si všímali svých přátel v místnosti a neunikli jim ani muži z Felixovi skupiny, jež byli oděni ve stejnokroji stráží. Gerberia si všimla Rikka, který vyzval starší dámu k tanci. Sama pro sebe se musela usmát, ovšem pak ucítila na sobě něčí pohled. Byl to pohled patřící Felixovi. Byl oblečen v neutrální urozené róbě a dokonale tak zapadal mezi přítomné hosty. Věnoval mi úsměv a opět zmizel mezi tančícími lidmi.