Hyunjin je šéf jedné velké firmy a momentálně hledá nového asistenta. Za tento měsíc jich propustil alespoň 15, a tak hledá dalšího. Felix měl poslední měsíc dost špatný, rozešla se s ním jeho přítelkyně a vyhodili ho z jeho staré práce, proto hledá...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
⏧·₊̣̇.
FELIX POV
₊̣̇·⏧
S menším strachem jsem ležel hlavou na stole a se svázánými zápěstími za zády. Byl jsem potichu, protože jsem se bál vůbec něco říct.. ale musel jsem se ozvat, protože mě to začínalo štvát.
"O-okamžitě mě p-pust!" řekl jsem a trhl hlavou na stole. "Nebo co? Hm? Co když tě nepustím?" řekl a uchopil mi hlavu pořádně. Byl jsem potichu, protože jsem nevěděl, co říct.
"Nic neuděláš, protože jsi na to až moc slabý" "Nejsem slabý!" On se hlavou přiblížil k té mé "Že ne? Tak proč něco neuděláš nebo ono se ti to líbí?" trošku se nad tím ironicky zasmál.
"Pusť mě!" "Ticho buď!" "Ne nebudu! Pomoc!" začal jsem křičet.
"Pomoc!!" "Laskavě zmlkni!" řekl a zatáhl mě za vlasy nad čím mi trošku spadly kapky slz z očí. "P-pro-" nedořekl jsem to, protože mi zacpal ústa.
"Jsi strašně hlučný. Ale strašně moc, tch" řekl a dlaň z mých úst neoddělal. Poté mě za svázané ruce zvedl ze stolu a někam mě vedl.. Nevěděl jsem kam, ale chtěl jsem se dostat pryč.
"Zavři oči" řekl naštvaným tónem.. oči jsem teda radši zavřel. On mě vedl dál.. do té doby, než jsem uslyšel otevření dveří, rozsvícení světla a poté zavření dveří za námi a následné zamknutí.
Pustil mi ústa a strčil do mě, že jsem spadl na zem. Spadl jsem naštěstí na záda, protože jsem nechtěl spadnout na obličej. Pak jsem si sedl a koukal, jak Hyunjin ke mně šel pomalým krokem.
Nechtěl jsem se ohlížet, kde vlastně jsem.. protože podle barvy omítky mi to ihned došlo.. ta-ta červená barva.. byl jsem v tom pokoji, kam už jsem nikdy jít nechtěl.
"Dost si mě naštval tím, že si dokážeš otevřít hubu na svého šéfa, který ti vlastně dneska pomohl. Není to od tebe celkem drzé, Felixi?" řekl a stále se ke mně blížil.
"Chtělo by to se omluvit. Felixi." řekl a skoro se už zastavil, ale ještě udělal jeden krok.
"Nemám se za co omlouvat. Za pravdu? Proč bych se měl omlouvat za pravdu!?" "Tch, takže tady je stále někdo drzí vůči svému šéfovi? Ty jsi teda dost zlobivý kluk, Felixi." řekl a naklonil se ke mně. "Nemyslíš?" samozřejmě úšklebek na jeho tváři nesměl chybět.
"Co si takový zlobivý kluk jako ty zaslouží? Mh? Víš to?" založil si ruce na prsou. "Co se dělá s takovými jako jsi ty? Hm? Mluv!" okřikl mě pár centimetrů od mé hlavy.
