Nitě osudu

2

Položí telefon a otočí se ke mě. Ztěžka polknu a mám chuť utéct.
"Zítra budeš s ostatními děvčaty jako má dvorní dáma." Nevím co na to říct. Jen přikývnu a dlouze vydechnu.
Tak tohle je můj konec, prolétne mi hlavou.

Vrátím se do svého pokoje, svléknu si šaty a schoulím se na kraj postele. Jsem unavená, ale nedokážu přinutit mozek, aby vypnul a na nic nemyslel. V hlavě se mi honí otázky, na které neznám odpovědi a dnes se jich už nedočkám.

Trvá to několik hodin, než se mi konečně podaří usnout. Probudím se rozlámaná a nevyspalá. Když Garna vpadne do pokoje, hlava se mi roztřeští a s bolestným zaúpěním si přes ni dám polštář.
"Musíte vstávat, princezna už na vás čeká."

Nevěřím, že budu schopná vůbec vstát, ale nakonec mi nic jiného nezbude. Během hodiny jsem připravená a tak mě odvedou k princezně. Všechny dívky jsou odvařené z toho, že slouží princezně, ale mě se nejvíc líbí palác.
Vždy mě zajímalo, jak to v něm vypadá, ale je o hodně krásnější, než jsem si dokázala představit.

Dívky hltají každé princeznino slovo, ale já se loudám jako poslední a neustále se rozhlížím a obdivuji krásu všeho kolem. Dozvím se, že zítra večer bude něco jako ples pro vyšší společnost a všechny vyvolené.
Den uběhne rychleji, než bych čekala a když se vrátím do svého pokoje, jsem ráda že si můžu zout boty. Unaveně se svalím na postel a během chvilky usínám.

•••

"Oh, abych nezapomněla," otočí se princezna z ničeho nic a jen tak tak stihnu zastavit, abych nevrazila do jedné z dívek. Když vzhlédnu, zjištění že se dívá na mě, mi během chvilky zkazí náladu, "dnes poznáš svůj osud," řekne tajemně a pousměje se.

Začátek mého konce, prolétne mi hlavou, ale neřeknu nic.
Pokračujeme dál, ale už mě nic kolem nezajímá. Jdu jako tělo bez duše a cítím stísněný pocit.
Odpoledne se princezna rozhodne jít na procházku, ze které ji vyruší služebná, která jí něco řekne.
"Dobře, děkuji," po tom rozhovoru zamíříme zpět do zámku.

"Vypadáš hrozně," ušklíbne se, když si prohlédne muže sedícího za stolem.
"Díky," odpoví jí jako by to byl kompliment.
"Oh, mimochodem, tohle je Sarah," ukáže mím směrem, která stojím úplně vzadu s hlavou sklopenou a probírající se ve vlastních myšlenkách, "Sarah, tohle je Tagar, můj bratr a ten, komu patřila borůvka ve tvém kousku dortu."

Nastane ticho. Jako by někdo z místnosti vysál všechen kyslík. Dívám se do země a nevím, co bych měla dělat. Nakonec seberu všechnu odvahu a pomalu zvednu pohled.
Nebyl své sestře podobný ani trochu. Zatímco ona byla drobná blondýnka, on měl mohutnou postavu s tmavě hnědými delšími vlasy.

Byl špinavý z cesty a určitě musel být unavený, pokud jel téměř dva dny, ale po únavě v jeho tváři nebylo ani stopy. S přivřenýma očima mě sjížděl pronikavým pohledem od hlavy k patě a zase zpět.
Jakmile se naše pohledy setkaly, cítím, jak se mi strachem začínají třást nohy, ale snažím se zachovat neutrální výraz.

"No, nebudeme vás rušit v seznamování," prolomila ticho jeho sestra a spolu se svými novými dvorními dámami odejde a nechá nás tam samotné.
Oba mlčíme a bez hnutí pozorujeme toho druhého.

Rozrazí se dveře a dovnitř vpadne ušpiněný muž a oprašuje si košili.
"Doufám, žes mi něco nechal a nesežral to všechno," zastaví se a podívá se nejdřív na Tagara a pak na mě.
"Neruším?" Řekne, když se ani jeden z nás nepohne.
"Ne," odpoví mu stroze.

To beru jako znamení, že jsme spolu skončili. Otočím se a odejdu. Zhluboka se nadechnu a zatřesu hlavou.
Ten muž, mi nebyl ani trochu sympatický. Ne že by byl ošklivý, to ne, ale jeho pohled prozrazoval, že je to tvrdý, neústupný člověk bez jakéhokoliv náznaku empatie a takové nedokážu vystát.

Když do pokoje vpadne Garna s plnýma rukama, začnu se bát.
"Tak, máme spoustu práce a málo času. Dnes večer musíte vypadat nádherně. Princ Tagar se vrátil po několika letech a určitě nebude litovat, že vážil tak dlouhou cestu."
Chápu, že mě chce povzbudit, ale moc se jí to nedaří. Možná že kdybych ho už neviděla, těšila bych se, ale nejde to.

Když mi ukáže šaty, vyděšeně zatřesu hlavou.
"To si nemůžu dát," Garna se na mě usměje a pověsí je.
"Kdyby to bylo na mě, vybrala bych vám jiné, ale jako žena prince, máte druh oblečení daný. Ale vymyslela jsem alternativu, která vás určitě potěší, jen počkejte na výsledek."

Nakonec rezignovaně přikývnu a nechám ji, aby dělala co umí. Po dlouhých minutách, kdy mám čas přemýšlet nad tím, co bude následovat, se postavím před zrcadlo.
Šaty jsou nádherné, ale jejich barva velmi připomíná mé vlasy. Bílá látka se při pohybu stříbrně leskne a působí lehce a draze.
Otočím se a při pohledu do zrcadla zavrtím hlavou.

Látka končí v polovině zad a tím odhaluje vystouplné jizvy. Garna vezme lehký šál, přehodí mi ho přes ramena a uváže. Tím zakryje zbylé viditelné stopy minulosti.
S úlevou vydechnu a otočím se na ženu, o které jsem si do teď myslela, že je jen služebná, ale teď byla mou záchranou.

"Může být?" Zeptá se, když nic neřeknu.
"Děkuju," usměji se a pevně ji obejmu.
"Nemáte za co. Přeji vám, abyste byla v životě šťastná. Pan Tagar není špatný muž. Dejte mu šanci." Nic na to neřeknu, jen se pousměji.
"Měla bych jít. Pán si pro vás každou chvíli přijde."
"Ještě jednou děkuju. Za všechno." Žena se s úsměvem ukloní a odejde.

Znovu se otočím k zrcadlu a zadívám se na sebe. Vlasy mi vyčesala, na což nejsem zvyklá, doma jsem je nosila vždy rozpuštěné. Vypadám starší a dospělejší. Ve vlasech je zapletená jemná zlatá čelenka z drobných květin a lístků.

Ozve se klepání. Zhluboka se nadechnu a napřímím. Měla jsem spoustu času, abych si udělala jasno v tom, jak se budu chovat. Nikdy jsem nebyla žádná ubrečená chudinka a teď rozhodně nemám v plánu s tím začínat. Nenechám se sebou zametat a už vůbec ne, takové arogantní namyšlené princátko.
Nasadím nečitelný výraz a otevřu dveře.