Nitě osudu

30

Jako by se běh celého světa téměř zastavil. V hrudi se mi hromadí bolest a já nevím, jak s ní naložit. Nedokážu se pořádně nadechnout a mozek odmítá fungovat a dávat příkazy.
Nemůže to být pravda. Určitě se spletly. Pořád dokola se snažím najít nějaké vysvětlení toho, proč to nemůže být realita.

Jak mám Stelle za pár měsíců vysvětlit, že u ní její otec není? Položím dlaň na břicho a dlouze vydechnu. A jak to budu vysvětlovat tomu malému? Přísahala jsem, že svého otce znovu uvidí. Selhala jsem bez toho, aniž bych to mohla nějak ovlivnit.

"Sarah? Jsi v pořádku?" Vztáhne ke mě ruku, ale já o krok ustoupím, zatřesu hlavou a zvednu ruce na znamení, aby se mě nedotýkala.
"Moc mě to mrzí," zašeptá. Pomalu k ní vzhlédnu a po tváři mi steče první slza z tisíce, které vím že přijdou.

"Jak?" Téměř mě není slyšet.
"Vedl hlavní útok, ale byla to past," přivřu oči. Proč mě to u těch barbarů nepřekvapuje?
"Většinu zabili. Zbytek zajali a mučili. Nepřežil nikdo."
Při té představě se mi zatočí hlava až zavrávorám, ale nedovolím jim, aby se mě kdokoliv dotkl. Nedokážu to snést. Ne od nich. Chci aby tu byl on. Dala bych za to cokoliv.

"Omluvte mě," otočím se. Potřebuju být sama.
"Jistě. Dám ti tolik času co potřebuješ. Přijela jsem, abych vás odvezla sebou," přikývnu a pomalými kroky, jako bych se teprve učila chodit odejdu na kraj lesa.

Zírám na stromy, jak se sborově naklánějí ve větru a tiše šumí, jako by se mě snažily utěšit.
Ani nevím proč, si začnu přehrávat každý společný moment. To, jak jsem ho poprvé viděla v jídelně ušpiněného, otráveného; jak mě zachránil před vlky, když jsem se snažila utéct; pobyt na severu i jak mě poslal zpět. Vybavím si výraz, kterým se na mě podíval, když se po měsících v noci vrátil a omlouval se.
Vzpomínka na každý dotek, zašeptání a polibek, mě bodá do srdce a způsobuje bolest, která se nedá srovnávat ani s těmi porodními.

Proč zrovna já? Proč mé děti? Proč my?

Nedokážu najít ani jednu jedinou odpověď. Ani jedno rozumné vysvětlení toho, co se nám děje.

"Sarah?" Pootočím hlavu, Beth stojí pár metrů opodál a smutně si mě prohlíží, "Musíme jet."
Teprve teď si uvědomím, že se začíná stmívat. Přikývnu a zvednu se k návratu.
"Vím, že není vhodná doba, ale gratuluji," pokusí se pousmát, "byl by na vás hrdý. Škoda, že se to nikdy nedozví."
Zavrtím hlavou a vzpomenu si na náš poslední rozhovor.
"On to věděl. Řekla jsem mu to, když jsme se loučili před jeho odjezdem."

"Když ti přišli pomoct balit věci a našli jen známky po zápase a krev, chtěl vás hned jet hledat, ale otec mu to zakázal a pak přišla zpráva od Detze, že jste tam byli. Neměl na výběr a musel odjet. Ale nikdy jsem je neviděla se pohádat tak, jako tehdy. Otec jejich posledního rozhovoru hodně lituje a bratrova smrt ho zasáhla nejvíc."
Nevím, co bych na to měla říct. Jen jdu a poslouchám.

U domu už čeká Martha se Stellou. Rozloučím se a poděkuji za vše. Nasedneme do kočáru a zamíříme pryč. Do dalšího neznáma, ale tentokrát je to jiné.
Vědomí, že teď je to jen na mě, je tíživé. Najednou všechna zodpovědnost, která se do teď dělila na dva díly, spočinula na mě. Podívám se na Stellu, která spokojeně spí. Teď mají jenom mě.

"Řekneš mi, co se v tom pokoji stalo?" Vyruší mě z myšlenek Beth.
"Přišla Karen a pokusila se zabít malou," instinktivně ji k sobě přitisknu pevněji, "neměla jsem na výběr a bodla ji. Vzala jsem jí a utekla."
"To by vysvětlovalo, proč tak náhle zmizela," zamračí se a pohladí malou po vláskách, které už teď má po otci. Tmavé, neposedné, ale nádherné.
Ztěžka polknu, když si uvědomím, že na něj nikdy nebudu moct zapomenout. Vždy mi ho bude připomínat. Je mu tolik podobná!

Pohlédnu z okna a snažím se potlačit další příval slz. Musím se naučit je ovládat. Nemůžu pokaždé, když si na něj vzpomenu brečet.
"Naši se na vás moc těší," změní téma, "jsou moc rádi, že se válka vyvíjí tak, že je bezpečné být zase spolu. Díky Tagarovým zkušenostem to prej vypadá, že brzy zvítězíme a bude konec," mělo by to znít šťastně, ale z jejího tónu zaznívá bolest, kterou chápu a cítím to stejně.
Sice díky němu zvítězíme, ale bez něj. Jak malá náplast na tak velkou ránu.

Jedeme několik hodin, než konečně zastavíme. Jako by snad měli nespočet náhradních paláců a zámků, přestože tento je nejmenší ze všech, i tak je obrovský.
Beth mě odvede do jednoho z pokojů, který podle jejích slov bude náš.
"Můj pokoj je hned vedle. Kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct," přikývnu a rozhlédnu se po místnosti.
"Díky," na nic víc se nezmůžu.

"Večeři jsme sice propásly, ale zajistím, aby nám připravili něco k jídlu. A pošlu ti Garnu, aby vám pomohla. Dobrou noc," obejme mě a na dlouhý okamžik sevře v náručí, "jsem ráda, že jste tady."
"Já taky," pokusím se o úsměv, který zmizí v momentě, kdy zavře dveře.

"Má paní," uvědomím si, že jsem celou dobu stála u okna a zírala ven, "jsem ráda, že jste v pořádku. Báli jsme se o vás." Vypadá pořád stejně. Jen jí snad přibylo pár vrásek.
"Díky," otočím se k ní.
"Moc mě mrzí, co se stalo. Pan Tagar byl hodný muž," zhluboka se nadechnu a na chvíli zadržím dech, abych potlačila slzy.
Neřeknu nic, jen přikývnu. Vím, že by mě hlas zradil.

Pomůže mi se umýt a připraví noční košili. Ani mě nepřekvapuje, že je černá.
Zvyk praví, že vdova má truchlit měsíc, kdy nosí výhradně černou barvu a teprve poté ji smí odložit.
Vždycky jsem si říkala, že je to zbytečně dlouho, ale teď mi to přijde směšně krátká doba.
Co je měsíc proti zbytku života, který budu muset žít bez něj?

Podívám se na sebe do zrcadla a zamračím se. Jsem příšerně sentimentální. Nesmím se utápět v minulosti. Děti mě potřebují. Přejedu po břiše, které obepíná košilka, která by jinak byla volná.
"Potřebujete ještě něco paní?" Garna vyjde z koupelny a podívá se na mě.
"U všech bohů," vydechne a ramena jí výrazně klesnou.
"Jste těhotná," jako by tomu nemohla uvěřit.

"Ano. Není to směšné?" Zavrtí hlavou a popojde blíž.
"Není. Je to krásné. Pán by byl určitě šťastný." Oči se mi začnou lesknout. Únava je příliš silná na to, abych se dokázala dál tvářit neurčitě.
"To byl," vydechnu, "byl nadšený. A slíbil, že se co nejdřív vrátí," hlas se mi zlomí a když stisknu víčka, začnou mi opět téct slzy.
"Moc mě to mrzí," zopakuje a pomůže mi do postele, kde už spí Stella.

Nesnáším svůj život.
Jestli existuje nějaký bůh, nenávidím ho.
Co za krutého člověka by si mohl tak pohrávat s osudy ostatních?!