Nitě osudu

36

Uběhne pár dní, kdy zprávy z fronty chodí čím dál častěji a jsou stále příznivé, ovšem Tagarovi přidělávají o to víc vrásek.

Je klidná noc a unaveně si protáhnu záda po tom, co jsem konečně uspala Stellu. Tagar ještě nepřišel z porady a já jsem totálně vyřízená.
Chci si dát sprchu a tak si svléknu šaty a chystám se sundat i košilku, když mi po nohách začne stékat tekutina a já zůstanu hledět na louži, která se mi tvoří pod chodidly.

Otevřou se dveře a aniž bych si to uvědomila vyplašeně vzhlédnu. Vypadá vyčerpaně, ale stačí mu jediný pohled na mě a únavu vystřídá obava.
"Co se děje?" Rychlím krokem přejde ke mě a sklopí zrak, když botama stoupne do vody.
"Už?" Vzhlédne a nedokážu rozpoznat, jestli ho ta představa děsí, nebo se těší.
Přikývnu a když ucítím počínající kontrakce opřu se o židli.

"Běž pro Beth a porodní bábu," dostanu ze sebe, když první vlna bolesti poleví.
"Dobře," rozběhne se ke dveřím, ale zarazí se a když se vrátí nechápavě na něho hledím. Uchopí mou tvář do dlaní a políbí tak, až se mi roztřesou kolena.
"Miluju tě," zašeptá a když se pousměji, otočí se a vyběhne na chodbu.

Trvá to snad věčnost. Pochoduji po místnosti a při každé zesilující kontrakci přísahám, že jestli se okamžitě nevrátí, pořádně to schytá.
Když se konečně otevřou dveře, naštvaně se k nim otočím připravená mu vyčinit, kde je tak dlouho.

Ale ten, kdo stojí ve dveřích mě připraví o schopnost dýchat. Tvrdý pohled, který na mě upře mi přiková nohy k zemi.
"Ale podívejme se," udělá pár kroků dovnitř, "čekal jsem tu spíš tvého manžela, ale aspoň tě pak nebudu muset hledat a uvidím jeho výraz až tě uvidí mrtvou."
"Vy? Jak jste se sem dostal?" Jako bych vůbec neslyšela co říkal.

Pokrčí rameny a potutelně se usměje.
"Nebylo to tak těžké. Stačilo vhodné oblečení." Blíží se další kontrakce a tak se chtě nechtě musím přestat věnovat tomu hadovi.
Opřu se o židli a zhluboka oddechuji. Když se na něj opět podívám, rozhlíží se po místnosti. Pohled se zastaví u louže a jen nadzvedne obočí.
"Takže už to začalo," řekne jen.

"Někteří se sázeli, jestli to dokončím před tím, nebo to nestihnu," stisknu čelisti a spolknu sprostou nadávku.
Hlavou mi prolétne, že to, že to přijde dokončit sám by Tagara nikdy nenapadlo.
Přestože už je to hodně dávno, co jsem toho může viděla si jsem jistá, že bych ho poznala kdekoliv.

"Jsi obyčejný vrah," řeknu s odporem. Jako bych ho snad urazila. Přimhouří oči a ztěžka polknu, když vytáhne dýku a zamíří mím směrem.
Mím tělem znovu projede bolest až vykřiknu a zlomím se v pase.
Využije toho a bolestivě mě chytne za vlasy a škubne hlavou dozadu. Na krku ucítím chladnou čepel.

"Jsi obyčejná jižanská čupka a chcípneš stejně jako ten bastard a po něm i zbytek jeho rodiny," zavrčí mi do ucha.

Následující okamžiky se odehrají tak rychle, jako bych to snad ani nebyla já. Jako by mé tělo jednalo bez příkazu mozku, který byl absolutně ochromený.

Najednou v ruce držím nůž, který mi dal Tagar a nosím ho neustále u sebe. Pevně ho stisknu a modlím se, abych se poslepu trefila. Máchnu jím za sebe a když mi na tvář vystříkne horká krev a ozve  se zasýpění, pootočím čepelí abych si byla účinkem jistá.
Ozve se tupá rána jak tělo dopadne na zem a teprve po hodné chvíli jsem schopná se otočit.

Celá se třesu a zírám na mrtvolu u svých nohou. Trefila jsem se do oka. Krev se řine z rány a během okamžiku ji mám na nohou.
Ozve se jekot a když vzhlédnu ke dveřím, spatřím Beth, jak s rukou na ústech zírá na tělo.

Následuje hluk, jak někdo běží chodbou a za okamžik se vedle ní objeví Tagar.
"Sarah!" Vejde dovnitř a teprve po pár krocích a po tom, co si prohlédne scénu před sebou mu dojde, co se tu stalo.
"Zlato," vztáhne ke mě ruku. Chvíli na ni hledím a nevím co po mě chce, ale nakonec zvednu nůž a dám mu ho. Mám celou paži rudou od krve, stejně jako košili.

Teprve teď ke mě přistoupí a prohlédne si mě.
"Jsi v pořádku?" Přikývnu.
Nakloní mou hlavu ke straně a nepříjemně se ošiji, když si uvědomím, že mě na krku říznul.
"To je v pohodě," hlas se mi třese. Zhluboka se nadechnu, když se obejme a třes pomalu odezní.

Úplně jsem zapomněla že rodím. Připomene mi to až další kontrakce a můj výkřik všechny přinutí jednat. Tagar mě zvedne a odnese k posteli a Beth odnese Stellu. Nechápu, jak to mohla prospat, ale pořád lepší, než kdyby byla něčeho takového svědkem.

"Kde sakra byls?" Procedím skrze zuby, když se posadí vedle mě a uchopí mě za ruku.
"Nemohl jsem najít porodní bábu. Byla u jiného porodu a musel jsem tam."
"Dobře. Od teď budeš ten silný ty. Já už s těmi hrdinskými činy končím. Teda jen co porodím," zasměje se a přikývne.
"Dobrá. I jako bezbrannou a jemnou ženu tě budu pořád milovat a obdivovat."

"To doufám, protože jinak je další porod na tobě." Znovu vykřiknu a stisknu mu ruku tak silně, až cítím, jak mu lupou klouby.
"Borůvko?" Podívám se na něj. Mírně se usmívá. Dívá se na mě se vší něhou a láskou, kterou cítí a palcem mi přejíždí po kloubech ruky.
"Miluju tě."

"Já tebe taky. Ale s tím porodem to myslím vážně."

🧶

🫐 Konec 🫐