Nitě osudu

5

Nechápu, jak s ním může vůbec někdo vycházet. Rozhodnu se jít projít do zahrady. Potřebuju svůj prostor a aspoň částečně prostředí, na které jsem zvyklá.
"Tady jsi," vyruší mě z myšlenek ženský hlas. Je to Elizabeth a tak se automaticky pokloním.
"Vaše výsosti."
"Ale prosím tě, říkej mi Beth a už nikdy se mi neklaň. Jsme teď ve stejném postavení." Posadí se vedle mě na lavičku. "Ještě jednou se omlouvám za to ráno. Nic mi do toho není." Nechci se k tomu už vracet a tak jen přikývnu hlavou.

"Vlastně jsem tu proto, protože musíš udělat pár rozhodnutí. V první řadě ti musíme vybrat služebnou. Chce to někoho šikovného, kdo se vyzná," začne uvažovat nahlas, ale já mám okamžitě jasno.
"Chtěla bych Garnu."
"Vážně? Zkušenosti má, přestože už má svůj věk. Dobře, myslím, že by to neměl být problém. Taky ti musíme nechat ušít nějaké šaty ať máš v čem chodit. Sice většinu času budeš muset nosit předepsaný oděv, ale budeš potřebovat i oblečení na jiné příležitosti."

Nevím proč, ale jsem jí za její horlivost vděčná. Představa, že bych to všechno musela řešit a rozhodovat sama mi přivolává bolehlav. Občas řeknu svůj názor, ale jinak jí nechám volnou ruku. Očividně ji to baví a v tomhle jsem přesný opak. Když tedy pomineme fakt, že jsem nikdy nic takového řešit nemusela.

Bála jsem se, že se budu nudit, ale ukázalo se, že Beth je víc než příjemná společnice. Den strávený s ní, bylo příjemné rozptýlení až jsem nakonec úplně zapomněla na problémy, před kterými jsem utíkala a které jsem tím jen oddalovala.
Nakonec jsem byla tak unavená, že jsem se rozhodla jít lehnout dříve než obvykle.

Vezmu za kliku svého pokoje, ale je zamčený. Zamračím se a zalomcuji dveřmi. Nic. Co se to děje?
"Vaše výsosti," leknutím téměř nadskočím, když se za mnou objeví služebná, "můžu vás doprovodit do vašeho pokoje?" Jen přikývnu a se zamračeným obličejem ji následuji.
Zastaví se před velkými dvoukřídlými dveřmi, kde mi pokyne a odejde.

Chvíli váhám, ale pak opatrně otevřu dveře a vejdu. Pokoj je zařízený nádherným vyřezávaným nábytkem. Pracovní stůl, křesla, skříň i velkou postel zdobí nádherně propracované ornamenty a vše je laděno do stejného stylu.
Z místnosti vedou další dvoje dveře. Jedny jsou prosklené a za nimi je vidět zábradlí balkónu. Otevřu druhé, za kterými je velká mramorová koupelna, která mi vykouzlí úsměv.

Otočím kohoutek s teplou vodou a ve skříňce najdu čistou osušku. Tohle je jedna z věcí, na které si zvyknu hodně rychle. Dát si koupel kdykoliv chci je něco, po čem jsem vždycky toužila a momentálně jsem za tu možnost i vděčná. Je to jedna z mála věcí, které mi dokáží alespoň částečně spravit náladu.

Asi po půl hodině mi začne být zima a tak se přinutím opustit vodu a osušit se. Rozpustím si vlasy a zamířím ke skříni abych si našla něco na sebe.
Skříň je sice z poloviny plná, bohužel pro mě se mezi oblečením nenachází ani jeden kousek dámského oblečení. To nechápu, vždyť jsem ve svém pokoji?
Vezmu jednu z košil, rozložím ji a zadívám se na ni. Když si k ní přivoním, všechno mi dojde.

Sice voní jako čerstvě vyprané, ale je z ní cítit osobitá vůně, kterou okamžitě poznám. To je parchant. Jak mi to nemohlo dojít hned na začátku?!
Nakonec ale nemám na výběr a tak si obléknu aspoň ji, abych nemusela být v ručníku. Unaveně se posadím na postel a zjištění, že je příjemně měkká mě doslova pobízí abych si na chvíli lehla.
Začnou se mi zavírat oči a po chvíli usínám, aniž bych přemýšlela nad tím, co se může stát.

Probudí mě až chlad na bosé noze, která vyklouzla zpod přikrývky.
Tak moment, vždyť jsem se nepřikrývala! Otevřu oči a zjistím, že je tma. Chvíli mi trvá, než se zorientuji a uvědomím si, že místo vedle mě už není prázdné. Nejvíc mě ale vyděsí paže, kterou má přehozenou přes můj bok.
Vyplašeně se posadím, odstrčím ho a přitáhnu si přikrývku blíž k tělu.

Nespokojeně se zavrtí a promne si oči.
"Co je? Spi. Zítra vyrážíme," vytřeštím oči a odsunu se od něj co nejdál.
"Cože? Kam?"
"Zpátky. Musím dokončit svůj úkol na severu," otočí se na druhou stranu a spí dál.

Cože? To mi nikdo neřekl! Rozhodně nikam nepojedu! Mám tady rodinu a přátele. Nepojedu do cizí země a ještě ke všemu s ním!
Vstanu a najdu šaty, které jsem odložila na jedno z křesel. Když mířím ke dveřím, kontroluji, jestli spí. Co nejtišeji vyjdu na chodbu a zamířím prázdnými chodbami.
Ve spěchu se obléknu a snažím se si vzpomenout, kde jsem viděla dveře, které vedly ze zahrady ven.

Přemýšlím kam jít. Na sever nemůžu, tam bydlí má rodina, jakmile zjistí že jsem pryč, bude to první místo, kde mě budou hledat. Musím jít na jih. Děsí mě les, který se tam rozprostírá a přejít ho bude trvat minimálně den, ale musím se o to pokusit.
Pokud se mi to povede, budu volná.

Zhluboka se nadechnu a rozběhnu se mezi potemnělé stromy. Běžím tak dlouho, dokud mi stačí dech. Jakmile se musím na chvíli zastavit, opřu se o kolena a zhluboka oddechuji.
K dalšímu pohybu mě přinutí zavytí. Plíce mě pálí, ale nemůžu zastavit. Vidina budoucnosti, která by mě čekala kdybych odjela, je až příliš děsivá.
Znovu se dám do běhu, nehledím na šrámy od keřů a stromů. Nohy mi packují o kořeny skrývající se ve tmě a kolena i dlaně mám odrané do krve od pádů, které jsem už přestala počítat.

Možná jsem paranoidní, ale zdá se mi, že se hlasy vlků přibližují. Běžím tak rychle, jak jsem schopná, ale po chvíli za sebou slyším kroky, šustění listí a vrčení. Už nemůžu.
Vyděšeně se otočím, abych spatřila pohybující se stíny ve tmě. Z posledních sil se pokusím přidat, ale noha se mi bolestivě zasekne o kořen. Spadnu na zem a párkrát se zkutálím z mírného kopce, než bolestivě dopadnu na břicho.

Namáhavě se zvednu na kolena, když před sebou spatřím velkého rozzuřeného vlka, krčícího se pár metrů přede mnou. Bez hnutí sleduji, jak se pomalým krokem blíží a bílé zuby září ve tmě.
Tohle je můj konec. Prolétne mi hlavou. Ale raději to, než se nechat odvléct někam na sever mezi cizí lidi.