Nitě osudu

15

Očividně si můj stav užívá. Najednou se nakloní ještě blíž až slyším jak se nadechuje.
"Ani jsem se nemusel snažit, abys nebyla střízlivá," zašeptá mi do ucha a pomalu se ke mě přiblíží ještě blíž až cítím jeho horko.
Nedokážu se pohnout a dech se mi proti mé vůli zrychluje.

"Už mi to řekneš? Chci to vědět."
"Co?" Pokusím se hrát nechápavou. Ucítím na bokou lehký dotek až sebou nepatrně cuknu.
"Moc dobře víš, co myslím. Chci vědět, co tě v noci přimělo sténat tak nahlas, žes mě probudila." Tváře mi začnou rudnout a jak se konečky prstů pomalu pohybuje, kůže mi začíná vibrovat.
"Jestli to nechceš říct, nemusíš. Jen mi to ukaž," uchopí mou ruku a vloží do ní svou.
"Jak si můžeš být jistý tím, že jsi to byl ty?" hlas se mi třese.

"Sténala jsi mé jméno," dotkne se rty mého ucha a neodtáhne se, ani když se zachvěji, "no tak, borůvko," přivřu oči a zhluboka se nadechnu. Proč mi tohle dělá?
Vymaním se z jeho objetí a teprve když se posadím na postel k němu vzhlédnu. Posunu se do středu a když mu naznačím, aby přišel blíž, spokojeně se usměje a než se pohne z místa, svlékne se.

Už jen při pohledu na dokonale synchronní pohyby svalů jeho těla se začínám chvět nedočkavostí. Skousnu si ret a snažím se udržet alespoň v rámci možností jasnou mysl.
Jako by poznal na co myslím a spokojeně se usměje, než mi sebevědomě roztáhne nohy.
Ještě že mám na sobě košilku.

Jako by mi snad četl myšlenky, nebo mluvím nahlas a nevím o tom. Rozepne knoflíčky a shrne ji z ramen.
"Co mám dělat?" Zachraptí a odhrne pramen vlasů na záda.
Nejistě uchopím jeho dlaň a položím ji na hruď. Přitáhnu si ho k sobě a alkohol mi dodá odvahu. Vzrušení ovládne celé mé bytí a nedočkavě ho políbím.

Nemusím mu říkat co má dělat a za chvíli už spokojeně zasténám. Když se posune dolů, mé tělo na něj samo reaguje a dá mu tím najevo, že je to přesně to, co chci.
Zadýchaně otevřu oči a když se na něj podívám, v očích mu žhne. Jako bych měla dejavu.
Jakmile se mě dotkne, mé tělo se zachvěje a hlava se zvrátí do přikrývek. Nemůžu si pomoct, nedá mi čas se vzpamatovat a pokračuje, dokud nesténám a nesvíjím se na pokraji šílenství.
"Tagare," unikne mi z úst v momentě, kdy už nával slasti nezvládnu a sesypu se mu v rukách.

Vlna polevuje pomalu a bezvládně ležím a rychle oddechuji.
"Hm," lehne si vedle mě, ale nepodívám se na něj, "to bylo přesně ono," zní spokojeně.
Jemně si mě přitáhne k sobě a tak se spokojeně uvelebím.

Prohlížím si hruď, na které ležím a prsty přejíždím po kůži.
"Jak jsi k nim přišla?" Teprve když si uvědomím, že mi prsty přejíždí po jizvách mi dojde, o čem mluví.
"Proč to chceš vědět?" Vydechnu.
"Chtěl bych o tvém minulém životě vědět víc," zvednu k němu pohled, abych se ujistila, že to myslí vážně.

"Řeknu ti, co tě bude zajímat, ale tohle," zavrtím hlavou, "o tom jsem nikdy s nikým nemluvila."
"Nechci tě do ničeho nutit."
"Patří do doby, na kterou se snažím zapomenout, přestože to nikdy nebude možné." Přejede po zamračené tváři a povzdechne si.
"Ať ti to udělal kdokoliv, doufám, že je mrtvý," zabručí. Nadzvednu obočí.
"Proč? Vždyť o tom nic nevíš."
"Nikdo nebude ubližovat mé ženě," má vážně naštvaný výraz.

"Tvé přání bylo splněno," sleduji jeho reakci, ale nedokážu vyčíst sebemenší náznak jakékoliv reakce.
"To mu patří," přitáhne mě k sobě blíž a uvelebí se ke spánku.
Já usnout nedokážu. Ať chci nebo ne, jeho otázky probudily staré vzpomínky.
Uplynulo několik dlouhých minut, možná i hodin, když se nadechnu a co nejtišeji zašeptám: "Byl to otec. Podle mě mě trestal za to, že jsem nebyla syn. Nikdy se ke mě nechoval jako k bráchům. Vždy se na mě díval s pohrdáním."

Do očí se mi derou slzy, tak zavřu víčka a snažím se přinutit usnout. Lehce mě políbí do vlasů. Jsem ráda, že to přejde bez reakce. Překvapivě se mi ulevilo a tak po další chvíli usínám.

Dny se znovu vrátí do zajetých kolejí, kdy jsem celé dny sama a vídáme se výjimečně u večeře, nebo až v noci.

Zase je mi špatně. Nevím jestli je to z jídla, nebo jen řádí nějaká viróza, ale už po několikáté strávím hodnou chvíli na toaletě.
"Omlouvám se," řekne nejistě Garna, kdy se mi snaží zavázat šaty, "musíme je upravit, nemůžu je dopnout. Jsem ráda že vám chutná a netrpíte hladem."
Při vzpomínce na několik dní, kdy jsem v sobě neudržela nic ztěžka polknu. Snažím se si vzpomenout, kdy jsem naposledy měla své dny.

"Jste v pořádku?" Přikývnu a posadím se, jinak bych omdlela. Od chvíle, kdy jsme spolu s Tagarem spolu spali poprvé a naposledy jsem je neměla.
To nemůže být možné. Nedokážu si představit, co by na to řekl. Moc dobře vím, jaký má názor na děti. Neřešila jsem to, protože jsem sama zatím žádné nechtěla, ale co mám teď dělat?

Přemýšlím nad tím celý den. To nepřijme. Bude chtít, abych si dítě nechala vzít a to nedovolím. Nakonec se rozhodnu pro jediné řešení, které mě v zoufalé situaci napadne.
Obléknu si nejteplejší oblečení a vyklouznu z domu do tmy. Proplétám se ulicemi, dokud se nedostanu na okraj města na kopec. Zadívám se na tmavý les a zhluboka se nadechnu.

Co to dělám? Jsme dospělí, vyřešíme to jako normální lidi. Proč se chovám jako dítě? Vrátím se. Útěk není řešení.

"Ale ale, neměla byste v noci chodit sama," ztěžka polknu, než se odvážím otočit.